Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mluvnice- komplet

13. 3. 2008


MATURITNÍ OTÁZKY- MLUVNICE



1.Zařazení českého jazyka


Čeština je:

  • náš mateřský jazyk

  • národní jazyk

  • živý jazyk (má přirozené mluvčí)


Patří mezi jazyky slovanské, řadí se do skupiny indoevropských jazyků.

Z hlediska typologie je jazykem flexivním.


Indoevropské jazyky

  1. Jazyky slovanské

    1. Západní

      • polština

      • horní a dolní lužická srbština

      • kašubština

      • slovenština

      • čeština

      • vymřelá polabština

    2. Jižní

      • slovinština

      • bulharština

      • makedonština

      • srbština

      • chorvatština

      • staroslověnština

    3. Východní

      • ruština

      • běloruština

      • ukrajinština

  1. Jazyky germánské

    1. severní

      • norština

      • švédština

      • dánština

      • islandština

      • faerština

    2. západní

      • angliština

      • němčina

      • švýcarská němčina

      • holandština

      • vlámština

      • lucemburština

      • afrikánština

      • jidiš

      • fríština

    3. mrtvé

      • vandalština

      • gótština

      • burgundština

      • langobardština

  1. Jazyky románské

    1. západní

      • portugalština

      • španělština

      • francouzština

      • katalánština

      • italština

      • rétorománština

    2. mrtvé

      • latina

      • vulgární latina (vulgáta)

      • dalmatština


  1. Jazyky keltské

      • irština

      • velština

      • bretonština


  1. Jazyky baltské

      • litevština

      • lotyština

    1. mrtvé

      • stará pruština

  1. Indoíránské jazyky

    1. Indické

      • romština

      • bengálština

      • staroindický sanskrt

      • hindština

    2. Íránské

      • afgánština

      • perština

      • kurdština


  1. Řečtina

  2. Albánština

  3. Arménština


2.Stručná charakteristika češtiny


  • západoslovanský jazyk, patří mezi indoevropské jazyky

  • je to flexivní jazyk- má flexi- tedy ohýbání pomocí koncovek (skloňování jmen, časování sloves, stupňování přídavných jmen a příslovcí)

  • má pět krátkých a pět dlouhých samohlásek, dvacet pět souhlásek a jednu domácí dvojhlásku (ou)

  • jako jediný slovanský jazyk má čeština hlásku ř

  • české souhlásky podléhají spodobě znělosti (asimilaci)

  • čeština má stálý přízvuk na první slabice slova

  • základem české věty je sloveso

  • píšeme latinkou

  • pravopis je fonologický – tzn. Respektující stavbu slova

  • slovní zásoba českého jazyka je bohatá


3.Národní jazyk a jeho útvary


Národní jazyk:

  • hovoří jím příslušníci jednoho národa

  • je to znak národa a má funkci národně reprezentativní

  • nemá pohze jedinou podobu

  • základní rozlišení je jazyk spisovný a nespisovný


  1. Jazyk spisovný

    1. Spisovná čeština

      • vznikla a na základě středočeského nářečí

      • formovala se jako jazyk literárních památek již od 14. stol

      • celonárodní, oficiální, prestižní a reprezentativní útvar českého jazyka, nejpropracovanější a nejvyspělejší forma

      • mělo by se jí užívat ve školách a na úřadech, v literatuře a vmédiích

      • může obsahovat i prvky hovorové, neutrální, knižní a archaické češtiny

      • v mluvené češtině se používá minimum knižních a archaických slov, převládají výrazy neutrální, velmi často užívá slov hovorových

    2. Hovorová čeština

      • mluvená podoba spisovného jazyka zbavená archaických a knižních prvků

      • stavba vět bývá jednodušší a volnější

      • slovní zásoba je obohacena slovy z obecné češtiny

      • u víceslovných pojmenování dochází k univerzaci (zkrácení v jedno slovo)- spacák

  2. Jazyk nespisovný

    1. Teritoriální diferenciace

      • obecná čeština

        • nespisovný útvar národního jazyka

        • užívaná v každodenní komunikaci

        • je charakteristická expresivními výrazy, uvolněnou syntaktickou stavbou, mísí se v ní spisovné a nespisovné tvary

      • nářečí

        • výsledek územní diferenicace českého národního jazyka, ke které došlo díky izolovanému feudálnímu vývoji v různých regionech a přorodním překážkám bránících lidem v kontaktu

          • nářečí v čechách

          • nářečí hanácké

          • nářečí lašské

          • nářečí moravskoslovenské


    1. sociální diferenciace

      • Profesní mluva

        • soubor specifických výrazových prostředků mezi mluvčími určitého povolání

      • Slang

        • způsob vyjadřování spíše zájmových skupin např. studentů, myslivců, sportovců.

        • Vyznačuje se hrou se slovy, užíváním obrazných pojmenování

      • Argot

        • výrazové prostředky vrstev sociálně izolovaných či vyřazených jako jsou např. vězni, narkomani, prostitutky




4.Normativní jazykové příručky


  • pravidla

  • slovníky

  • mluvnice


  • Pravidla českého pravopisu:

      • závazná všeobecně platná příručka Ústavu pro jazyk český AV ČR

      • dvě podoby: Akademická a školní

      • školní- základní okruh pravopisných problémů s ohledem na školní praxi, obsahuje podrobnější údaje o skloňování a jednotlivých tvarech ohebných slov

      • akademická- je rozšířena o slovníky zeměpisných, rodných a antických jmen, o pravidla přepisu slov z cizích jazyků, větší slovní zásoba


  • Česká výslovnostní norma

  • Akademický slovník cizích slov

  • Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost

  • Slovník spisovného jazyka českého

  • Stručná mluvnice česká

  • Čeština- řeč a jazyk





5.Vývojové tendence českého jazyka


Vývojové změny v jazyce probíhají nerovnoměrným tempem, jsou dvojího typu

  • Obecné změny – dochází k nim neustále v průběhu vývoje jazyka

      • tendence unifikační- tendence ke zjednodušení systému

      • jazyková diferenciace- varianty jazykových prostředků

  • Specificky současné změny

      • Univerbizace- změna víceslovného pojmenování v jednoslovné ( spací pytel- spacák)

      • Multiverbizace- víceslovný opis místo jednoho výrazu (ukončit- udělat přitrž)

      • Internacionalizace- přejímání cizích slov, dnes zejména z angličtiny

      • Posuny ve vrstvách slovní zásoby, dnes zejména tendence ke zhovorovění

      • Demokratizace- rozšíření okruhu uživatelů jazyka

      • Intelektualizace- přizpůsobení jazyka tomu, aby jeho projevy byly co nejpřestnější, abstraktní atd (zejména v odborném stylu)

      • Terminologizace- zvyšuje se počet odborných termínů užívaných v běžné mluvě

      • Determinologizace- termíny přestávají být součástí odborného stylu v běžné mluvě


Výjové tendence mají často protichůdný charakter




6.Jazykověda a jazykovědné disciplíny


  • jazykověda- věda která studuje, popisuje a zkoumá jazyky, vztahy mezi nimi, vykládá jejich pravidla, pravopis apod.

  • Bohemistika- vědní obor zabývající se přímo českým jazykem a literaturou, v širším pojetí také kulturou a dějinami českých zemí

  • Slavistika- jazykovědná disciplína , která studuje jazyky slovanských národů,jejich historii a kulturu


Jazykovědné disciplíny


  1. Nauka o slovní zásobě- lexikologie

    1. nauka o významech slov- sématika

    2. nauka o původu slov- etymologie

    3. nauka o ustálených slovních spojeních- frazeologie

    4. nauka o slovnících- lexikografie

    5. nauka o vlastních jménech- onomastika

  2. Nauka o tvoření slov- slovotvorba

  3. Nauka o zvukové stránce jazyka a pravopisu

    1. fonetika- zabývá se studiem, tj. Pozorováním a popisem hlásek

    2. fonologie- zabývá se zvukovými jednotkami jazyka z hlediska jejich funkce

    3. ortofonie- popisuje správnou artikulaci jednotlivých hlásek

    4. ortoepie- popisuje pravidla správné výslovnosti

    5. ortografie- určuje pravidla pravopisu

    6. grafémika- popisuje písemnou podobu jazyka

  4. Mluvnice- gramatika

    1. tvarosloví- morfologie- popisuje stavbu slova a slovních tvarů, jejich význam a funkci, zabývá se se slovními druhy a jejich klasifikací

    2. skladba- syntax- zkoumá stavbu vět a souvětí, jejich utváření, vztahy mezi větami apod

  5. Srovnávací mluvnice- komparatistika- srovnává jazyky a hledá mezi nimi souvislosti

  6. Nauka o slohu- stylistika- zabývá se výběrema způsobem uspořádání jazykových prostředků

  7. Nauka o nářečích- dialektologie- zabývá se nářečími jazyka, která vznikala v průběhu jeho vývoje

  8. Historická mluvnice- zkoumá a sleduje změny během vývoje jazyka ve všech vrstvách





7. Systém českých hlásek a vyšší zvukové celky


Hlásky jsou nejmenší zvukovou jednotkou která vzniká v mluvidlech a kterou také mluvčí může vnímat

V psaných projevech háskám odpovídají písmena.

Jádrem slabiky je samohláska (vokál) čeština má pět krátkých a, e, i, o, u a pět dlouhých á, é, í, ó, ú

okolí jádra tvoří souhlásky (konsonanty) čeština jich má 25. V čestině je mimo to jedna dvojhláska ou.


    Samohlásky jsou tvořeny pravidelným kmitáním hlasivek při výdechovém proudu vzduchu zůstává cesta mluvidly volná. Rozdíl mezi nimi vzniká různou polohou rtůa jazyka při jejich tvoření).

 

i/í vysoké, přední (rty nezaokrouhleny)

e/é středové, přední (rty nezaokrouhleny)

a/á nízké, střední (rty otevřeny)

o/ó středové, zadní (rty zaokrouhleny)

u/ú vysoké, zadní ( rty zaokrouhleny)


Souhlásky vznikají, tak že při výdechovém proudu vzduchu je na některém místě postavena překážka.


Souhlásky znělé a neznělé

Znělé

b

v

d

ď

z

ž

g

h

Neznělé

p

f

t

ť

s

š

k

ch


Souhlásky jedinečné

Pouze znělé souhlásky

m

n

ň

j

l

r

Pouze neznělé souhlásky

c

č





 

Způsob a místo tvoření souhlásek

  • retné

      • obouretné-b,p,m

      • retozubné- f, v

  • zubodásňové

      • přední- t, d,n,c,dz,s,z,l,r,ř

      • zadní- č, dž, š, ž

  • předpatrové- ť,ď , ň, j

  • zadopatrové- k,g,ch

  • hrtanové- h


Podle způsobu tvoření

  • závěrové

  • polozávěrové

  • úžinové


Vyšší zvukové celky


  • Slabika- nejmenší mluvní jednotka – tvoří jí jádro a jeho okolí

  • slabika otevřená- končí samohláskou

  • slabika zavřená- končí souhláskou


Přízvuk

čeština má stálý přízvuk na první slabice slova- hlavní přízvuk

ostatní slabiky mohou mít vedlejší přízvuk

trvale nepřízvučná slova jsou příklonky- připojují se za přázvučné slovo (tvary slovesa být apod) předklonky- stojí před přízvučným slovem a spojují se s ním (tak – tak pojď)


Mluvní takt – vzniká spojením přízvučné slabiky a několika nepřízvučných

sled mluvních taktů tvoří rytmus řeči

větmé úseky se skládají z několika mluvních taktů

hranice jednotlivých taktů je vymezena pauzami neboli intonací- ta klesá či stoupá

kadence- vlastní zvukové ukončení výpovědi

jádro věty bývá zesíleno přízvukem a melodií- je na něm důraz

frázování- členění řeči pomocí pauz, intonace a přízvuku



8. Spisovná výslovnosti + vysvětlení asimilace

 

Spisovná výslovnost- ortoepie- soubor norem , kterými se řídí zvuková podoba mluvených projevů.

Normou spisovné výslovnosti je mluva kultivovaných mluvčích jako jsou řečníci, herci apod.

Existují různé výslovnostní styly. Výslovnost bývá ovlivněna i krajovým původem mluvčích.


Pravidly tvoření hlásek se zabývá ortofonie

Diagnostikou a nápravou výslovnostních vad se zabývá logopedie


Při výslovnosti samohlásek se musí dodržovat:

  • kvantita- délka

  • kvalita

  • u dvou samohlásek vedle sebe dbáme na pečlivou výslovnost každé z nich

  • zdvojené hlásky můžeme vyslovit splývavě pokud tím neohrozíme smysl slova.

  • Skupiny hlásek vyslovujeme pečlivě




Asimilace (zpodoba) znělosti

  • základní typ výslovnostních změn

  • probíhá pouze mezi párovými souhláskami, mezi těmi které mají znělou a neznělou variantu.

  • K asimilaci dochází na začátku i uprostřed slova ale může k ní také dojít mezi předložkou a slovem k němuž se váže, či na konci slova





Pro češtinu je typická regresivní (zpětná) asimilace

  • následující hláska ovlivňuje výslovnost souhlásky předcházející (prosba- prozba, stezka-steska)

Progresivní (postupná) asimilace

  • rozhodující je znělost první souhlásky, která pak ovlivňuje další souhlásku (shoda-schoda)

      • hlásková skupina sh může vyznít zněle i nezněle

      • hláska ř může výt znělá i neznělá, jako znělá se chová v předložce , předponě a na švu slov (bez řečí, podřezat)

      • párové znělé souhlásky se na koncích slov vyslovují nezněle (sad-sat, hrad-hrat, běž-bješ)

      • vedle asimilace znělosti která je pro řeštinu povinná, zákonitá, existuje ještě asimilace artikulační- často nespisovná, dochází k ní většinou v běžné řeči











9. Základní pravopisné jevy


  1. Psaní i/y v kořenech slov

    1. y píšeme po tzv. tvrdých souhláskách, h, ch, k, r,d, t, n

    2. i píšeme po měkkých souhláskách ž,š,č,r,ď,ť,ň

    3. po tzv. obojetných souhláskách b, f, l, m, p, s, v, z se píše většinou i. Vyjímku tvoří vyjmenovaná slova

  2. Psaní i/y v předponách slov

    1. y- se píše v předponě vy, vý

  3. Psaní i/y v koncovkách slov

    1. v koncovkách přídavných a podstatných jmen se pravopis řídí vzory

    2. slovesa mají v přítomném čase vždy i

    3. v příčestí minulém se pravopis řídí podle shody přísudku s podmětem

    4. u několikanásobného podmětu se píše i tam kde je alespoň jedno podstatné jméno rodu mužského životného

  4. Psaní skupin bě/bje, vě/vjě, mě/mně, pě

    1. bje, vje píšeme když je b nebo v součásté předpony a kořen slova začíná na je (objednat, objet), jinak se píše bě, vě

    2. mně píšeme tehdy, je-lv jiném tvaru slova nebo slovu odvozením n nebo ň (zapomněl- pomni, rozumně-rozumný)

    3. osobní zájmeno já má ve 2. a 4. pádě tvar mě a ve 3. a 6. tvar mně

    4. pě se píše vždy bez j

  5. Psaní souhláskových skupin ský, ství, stvo při odvozování příponami

    1. je-li poslední souhláskou slova ž, š, č, z- nezmění se

    2. je-li poslední souhláskou základového slova c a s zjednoduší se s-ský ve ský a c-ský ve cký

    3. je-li poslední souhláskou základového slova k,h, ch mění se kský na cký, hský na žský, chský ve šský.

    4. Je-li poslední souhláskou základového slova d,t,n, ď, ť, ň- zůstávají skupiny nezměněny

    5. je-li poslední souhláskou základového slova ř nedochází zpravidla ke změně

    6. u přídavných jmen odvozených od místních jmen na -nná,nné se píše pouze jedno n

  6. Psaní předložek s/se, z/ze a předpon z,s a vz

    1. předložka s/se se pojí se 7. pádem, předložka z/ze s 2.pádem

    2. předponu s- píšeme ve významu směru dohromady, shora dolů a z povrchu pryč a v několika ustálených případech

    3. předpona z se píše ve slovech s významem dokončení děje, změny stavu a v několika ustálených případech

    4. předpona vz se píše ve slovech s významem nahoru

  7. Psaní ú/ů

    1. ú píšeme na začátku slov, po předponě a načátku druhé části složeniny, v citoslovcích ce slově ocún a několika slovech přejatých

    2. ů se píše uvnitř slova, v koncovkách 2. a 3 pádumn, č. podstatných jmen a u přídavných jmen přivlastňovacích

  8. Psaní slov přejetých

    1. některá slova se píšou původním pravopisem: jedná se o slova omezená na malý okruh uživatelů. Ta u nichž by se výrazně lišila výslovnost od psané podoby a citáty jazyků užívajích latinky

    2. většina slov přejatých se píše podle zásad českého pravopisu, odstraňuje se skupina ae,, ai, oe, ale tam kde se vyslovuje zůstává, původní c vyslovovane jako k se píše jako k, zh se píše jako t, písmena dříve zdvojená se zjednodušují

    3. psaní s a z se řídí většánou výslovností a délkou samohlásek

  9. Psaní zkratek a značek

    1. zkratky, které vznikly zkrácením názvů s velkým písmenem na začátku, se píšou s počátečním písmenem velkým, ostatní se píšou písmenem malým. Tradičním způsobem zkracování je vypsání prvního písmene či slabiky, pokud možno na konci se souhláskou.

    2. zřídka se vypisuje první a poslední písmeno slova, za zkratkami tohoto typu se tečka nepíše

    3. slova zkratková jsou skratky které mají charakter slov a dají se tedy skloňnovat a mohou být zdrojem dalšího odvozování slov

  10. Psaní velkých písmen

    1. velká písmena píšeme na začátku vlastních, osobních i zeměpisných jmen

    2. jako vyjádření úcty k osobě

    3. na začátku věty

  11. Interpunkce

    1. čárkou se oddělují

      • věty v souvětí

      • složky několikanásobných větných členů

      • výrazy které jsou do věty vloženy nebo jsou k ní volně připojeny




10. Slovo a pojmenování

Mnohoznačná pojmenování

  • synonyma- slova souznačná- vyjadřují zcela nebo úplně shodný význam , ale každé z nich je formálně odlišné

  • antonyma- neboli opozita- dvojice významově protikladných slov

  • polysémantická pojmenování vznikají jako důsledek jazykové ekonomie, výrazu užívá ve více funkcích, k základnímu významu jsou přidruženy významy vedlejší.

  • Homonyma- mají stejnou formu ale různý význam

  • paronyma- podobně znějí, ale mají jiný význam.



Jednoznačná pojmenování

  • termíny- patří k odborné stylové vrstvě, užívají se zejména v odborném funkčním stylu. Je důležité aby byly jednoznačné, stručné a stabilní. Pro dnešní jazykový styl je charakteristický proces terminologizace

  • vlastní jména- jména osobní, nebo národní, kmenová a obyvatelská, jména zvířecí, jména neživých věcí, jména lidských výtvorů a zařízení


Nepřímá pojmenování

  • metafora- vzniká přenesením významu pojmenování na základě vnější podobnosti. Metaforami bývají pojmenována vedle konkrét i abstrakta, přenášejí se pojmenování ze zvířat nebo rostlin na lidi apod.

  • Metonymie- přenesení významu na základě věcné souvislosti. Metonymicky vznikly např. jednotky fyzikálních veličin ze jmen jejich slavných objevitelů

  • synekdocha- druh metonymie v níž jde o záměnu pojmenování celku jeho částí a nebo naopak

  • frazém- obrazné ustálené, víceslovné a často expresivní pojmenování.

      • Rčení

      • pořekadla

      • pranostiky

      • přísloví

      • kulturní frazémy- cizího původu


Expresivní pojmenování

  • eufemismus- zjemňující pojmenovací výraz, který oslabuje skutečný význam.B

  • dysfemismus- hrubý výraz, vyskytující se ve vulgární mluvě, zejména v některých sociálních skupinách

  • kakofemismus- použití záporného významu pro předmět či situaci, které naopak mluvčí pociťuje jako kladné

  • hyperbola- nadsázka, přehnané a zveličené pojmenování skutečnosti

  • ironie- říkáme něco co si ve skutečnosti nemyslíme nebo si myslíme něco jiného. Ironie je záměrná, mluvčí většinou chce na explicitně nepojmenovanou skutečnost upozornit.


11.Slovní zásoba

Tvoří jí souhrn všech existujících lexikálních jednotek.

K zaznamenávání slovní zásoby slouží slovníky, jelikož se však stále rozšiřuje, nelze ji zobrazit v úplnosti.

Největší slovník- Příruční slovník jazyka českého obsahuje 250 000 slov (neodráží, ale současný stav)

Slovní zásoba se dělí na:

  • národní- slovní zásoba včech útvarů národního jazyka -je mnohem vyšší než individuální

  • individuální

    • slovní zásoba jednotlivce

    • U každého jednotlivce je slovní zásoba jiná. Závisí na věku, prostředí, vzdělání, profesi atd. Velký vliv má četba

    • Aktivní:

      • Je tvořena slovy které se běžně, či méně často užívají v mluvené a psané komunikaci

    • Pasivní zásoba

      • slova jimž rozumíme, ale neužíváme jich



         




12. Slovníky

 

  • překladové (většinou dvojjazyčné)

  • výkladové

      • naučné (encyklopedické)

      • jazykové

  • speciální

      • synonymické

      • cizích slov

      • historické a etymologické

      • frazeologické

      • Retrográdní

      • dialektologické







13. Tvoření slov v českém jazyce

 

Odvozování

  • základní slovotvorný způsob českého jazyka

  • před slovo základové se klade předpona, za kmen základového slova se připíná přípona

  • Odvozování pomocí přepon a přípon, pomocí zvratného slovesa, čizáponou, popř jejich kombinací

Skládání

  • tvoření slova ze dvou,výjimečně tří základových slov či slovotvorných základů

  • slovotvorný proces skládání není v češtině příliš častý, je typický např pro němčinu

  • skládáním vznikají sloučeniny (kompozita)

    • složeniny vlastní

      • jejich členy nemůžeme rozdělit, nejsou samostatnými slovy

      • členy složeniny bývají spojeny tzv, spojovacím vokálem nebo konektémem

    • složeniny nevlastní (spřežky)

      • vznikají přímým spojením slov,která mohou stát samostatně, zpravidla v obráceném slovosledu

Zkracování

  • zkracováním původního slova vznikají zkratky a slova zkratková

  • je to projev jazykové ekonomie

    • zkratková slova

      • spojení počátečních hlásek nebo slabik víceslovného názvu

    • iniciálové zkratky

      • z prvních písmen jednotlivých slov víceslovného názvu




14. Morfematická struktura slova

 

morfém=nejmenší prvek, který sám o sobě nese určitý druh významu a plní určitou funkci.Většinou se jedná o funkci konstrukční.


Při morfematickém rozboru se postupuje od konce slova k jeho počátku

  • koncovka- tvoří úplný závěr slova

  • přípona- připojuje se ke kořeni slova, často může být koncovek i víceslovné

  • kořen- nejdůležitější a nezbytná část slova, nositel lexikálního významu, ve včech příbuzných slovech se vyskytuje tentýž kořen ve složeninách mohou být kořeny i dva, popř tři

  • kmen- část slova, který vznikne po odtržení koncovky- tedy kořen a přípona

  • předpona- stojí na začátku slova před kořenem



15. Základní mluvnické kategorie podstatných jmen

 

Pád

  • vyjadřuje skladební funkci a vztah k jiným slovům ve větě

  • čeština má 7 pádů

  • tvar jména má pro každý pád jednotlivého i množného čísla odpovídající koncovku, některé koncovky jsou pro různé pády stejné

  • žádné české slovo nemá odlišný tvar pro každý ze sedmi pádů, většinou jich mají šest

  • lze je třídit na bezpředložkové-1.a 5.pád , 6 pád je vždy předložkový

  • nejčastější je 1. ,2.a 4. nejméně častý 5. a 3.


Jmenný rod

  • tři jmenné rody

    • mužský

      • životný

      • neživotný

    • ženský

    • střední


Mužský rod

  • rozeznává se šest vzorů podle zakončení

  • zakončený tvrdou souhláskou

    • životný- pán

    • neživotný- hrad

  • zakončený měkkou souhláskou

    • životný- muž

    • neživotný- stroj

  • zakončení na samohlásku

    • tvrdý vzor- předseda

    • měkký vzor soudce


Ženský rod

  • tvrdý vzor- žena

  • měkký vzor- růže

  • bez koncovky v prvním pádě- píseň, kost

 

Střední rod

  • tvrdý vzor- město

  • měkký- moře

  • střední -kuře

  • dlouhý- stavení



16. Přídavná jména

  • označují vlastnosti osob, zvířat, věcí ,dějů a stavů označovaných podstatnými jmény

  • patří mezi ohebné slovní druhy

  • patří mezi jména

  • patří mezi základní slovní druhy

 

Ve větě plní tyto fce

  • shodný přívlastek

  • jmenná část přísudku

  • doplněk


S podstatným jménem se shodují v pádě, čísle a rodě.


Přídavná jména jakostní- pojmenovávají pouze vlastnost podstatných jmen, aniž by se k nim nějak vztahovala, lze je zpravidla stupňovat


Přídavná jména vztahová- označují vlastnosti přídavných jmen, ale jsou s nimi navíc spjata nějakým vztahem. Nestupňují se.


Skloňování přídavných jmen

  • jemné, složené a smíšené


Jmenné skloňování

  • dochovalo se pouze ve zbytcích tvarů

  • byly tvořeny pouze z tvrdých přídavných jmen zejména mužského rodu, od měkkých přídavných jmen nejsou doloženy

  • jmenné části přídavných bývají součástí frazémů

  • ve srovnání se složenými tvary vyjadřují jmenné tvary přídavných jmen buď tentýž význam, nebo význam jehož platnost je časově nějak omezena


Složené skloňování

  • je dvojího typu -měkké a tvrdé

  • Tvrdá přídavní jména- mají tvarotvorný základ před dlouhou samohláskou zakončený na tvrdou nebo obojetnou souhlásku. Vzorem pro tvrdé skloňování je vzor mladý

  • Měkká přídavná jména mají před kmenotvornou samohláskou měkkou souhlásku. Vzorem je jarní


Smíšené skloňování

  • vzniklo ze jmenného i složeného skloňování

  • smíšené skloňování mají přivlastňovací pídavná jména typu otcův , matčin


Stupňování přídavných jmen

  • první stupeň- označuje základní vlastnosti

  • druhý stupeň- srovnává- často pomocí spojky než, označuje větší míru vlastnosti než první stupeň. Tvoří se z prvního stupně příponami -ší, -ejší a v kmeni může dojít ke střídání hlásek.

  • Třetí stupeň – vyjadřuje nejvyšší míru vlastnosti, tvoří se z druhého stupně příponou nej



17. Kategorie sloves


Osoba

  • čeština má tři mluvnické osoby, pomocí nichž pojmenovává účastníky a předmět, či nepartnerskou osobu komunikace

  • mluvčí je označován 1. osobou nebo posluchač 2. osobou a nepartnerská, do konverzace nezapojený osoba se označuje 3. osobou

  • v množném čísle 1. osoba zahrnuje kromě mluvčího, kteréhokoli jiného účastníka děje, 2. osoba zahrnuje minimálně jednoho dalšího adresáta či posluchače

  • slovesná osoba se může vztahovat jak k živým bytostem , tak i k neživým předmětům, přesto jsou z gramatického hlediska považovány za živé poze první a druhá osoba.


Číslo

  • slovesné číslo je závislé na slovesné osobě

  • odráží počet komunikačně zapojených či nezapojených osob, zvířat, věcí a jevů

  • je buď jednotné nebo množné

  • vždy se shoduje s mluvnickým číslem jména, jimž je vyjádřen původce či nositel děje


Slovesný způsob

  • vyjadřuje reálnosti děje, možnost děje nebo rozkaz

  • rozlišují se tři slovesné způsoby

    • Oznamovací způsob- vyjadřuje skutečný děj, a to v minulosti, přítomnosti či budoucnosti

    • Podmiňovací způsob- vyjadřuje nereálnost. Základním prostředkem jeho vyjádřední je kondicionálový morfém by.

      • Podmiňovací způsob přítomný: vyjadřuje děj, který vnímáme z hlediska uskutečnitelnosti jako možný, vyjadřuje také přání a podmínku. Vyjadřuje také úctu a nejistotu

      • Podmiňovací způsob minulý: vyjadřuje neuskutečnitelný děj, podmínku v minulosti nesplněnou či nesplnitelnou

      • pro budoucí čas tento tvar není

    • Rozkazovací způsob- slouží k vyjádření rozkazu, výzvy, prosby, pobídky apod


Slovesný čas

  • je podřízen kategorii způsobu, vyjadřuje dynamičnost, dějový příznak zahrnutý ve tvaru slovesa, významově se vztahuje k okamžiku promluvy

  • dělí se na objektivní a relativní

    • objektivní: přítomnost, minulost, budoucnost

    • relativní: předčasnost, současnost a následnost


Slovesný rod

  • vyjadřuje vztah mezi původcem děje a podmětem věty

  • určuje se pouze ve větě dvojčlenné, v níž je sloveso formálně vyjádřené

  • rozlišují se dvě formy- činný a trpný

    • rod činný

      • podmět ve větě je zároveň původcem děje

    • trpný rod

      • původcem děje ve větě je někdo jiný než podmět


Slovesný vid

  • vyjadřuje časovou platnost- trvání nebo netrvání času do budoucnosti

  • podle toho se rozlišuje na vid dokonavý a nedokonavý


  • Slovesa dokonavá- vyjadřují celistvý, nenásobený, ohraničený, ukončený děj

  • Slovesa nedokonavá- vyjadřují průběh děje, jeho násobenost, neohraničenost

  • Existují i slovesa obouvidová


Třídění sloves podle časování


  1. třída

    1. nese

    2. bere

    3. maže

    4. peče

    5. tře

  2. třída

    1. tiskne

    2. mine

    3. začne

  3. třída

    1. kryje

    2. kupuje

  4. třída

    1. prosí

    2. trpí

    3. sází

  5. třída

    1. dělá



18.Významové vztahy ve větě jednoduché

-význam věty vytvářejí užitá významová slova, zapojením těchto slov do skladebních vztahů vznikají čtyři základní významové vztahy:


  1. Predikace- v čase a určitým způsobem realizovaný vztah mezi členy základní skladební dvojice- mezi podmětem a přísudkem

  2. Determinace- významový vztah zpžesňování, oproti predikaci se jedná o neaktuální, na čase nezávislý vztah.Determinace může být restriktivní, tzn. Význam slova omezuje nebo nerestriktivní tzn význam slova nějak zařazuje

  3. Koordinace- přiřazování- vztah spojení nebo rozpojení dvou významově samostatných slov na stejné úrovni. Bývá většinou souřadná a rozlišuje se na:

      • vztah slučovaci

      • stupňovací

      • odporovací

      • vylučovací

      • příčinný

      • důsledkový

  4. Apozice- přístavkový vztah v němž se pojmenovává tentýž stav dvojím způsobem, přístavek se z obou stran odděluje čárkou.




19. Formálněsyntaktické vztahy ve větě jednoduché

 

  • utvářejí se dvěma členy- nadřazený (řídící) a podřazený (závislý)

  • vztah členské závislosti je vyjádřen následujícími způsoby

 

  • shoda

    • formální přizpůsobení člena závislého na členu řídícímu, závislý člen přebírá jeho mluvnické kategorie.


    • Shoda se uplatňuje jako vztah u významových vztahů predikce a determinace- u predikace jde o shodu podmětu s přísudkem, u determinace přebírá člen závislý pd svého řídícího člena pád, číslo, rod- jedná se o shodný přívlastek a doplněk


  • řízenost

    • formálněsyntaktický vztah v němž člen řídící vyžaduje doplnění členem závislým, jemuž určuje pád. Uplatňuje se zejména u předmětu, přívlastku neshodného a společně se shodou i u doplňku

       

  • přimykání

    • skladební vztah realizovaný pouze mezi významy slov,tvar závislého slova není slovem řídícím určován

    • uplatňuje se u příslovečného určení a přívlastku neshodného




20. Valence


  • schopnost slovesa vázat na sebe další slova v náležitých tvarech

  • slova účastnící se valence jsou valenční členy

  • počet valenčních členů tvoří valenční potenciál slovesa


Základní větná struktura vzniká obsazením valenčního potenciálu slovesa v určitém tvaru odpovídajícími valenčními členy.



Valenci mohou mít i dějová podstatná a přídavná jména odvozená od sloves.






21. Konstituční větné zvláštnosti

 

  • Elipsa- vypuštění výrazu nebo části věty , které jsou z kontextu či situace známé. Dělí se na kontextové a situační, slovní a větné, lexikalizované a aktuální.

      • Kontextová- vynecháváme východisko výpovědi, odpovídáme pouze jádrem.


      • Situační- vynecháváme určité členy výpovědi v závislosti na konkrétní situaci


      • slovní a větné- podle toho zda je vynecháno jen slovo nebo celá věta


      • Lexikalizované- zažité elipsy


      • aktuální- neustálené

         

  • Vsuvka- informace, která nepatří do základní roviny větné struktury. Vsuvkami jsou odbočky, poznámy, vzpomínky, komentáře, vysvětlení apod. Nezapojené skladebními vztahy do struktury věty. Vsuvky tvoří samostatné výpovědi uprostřed výpovědi jiné. Graficky bývají odděleny od ostatního textu závorkami, pomlčkami nebo čárkami, v mluveném projevu je vsuvka oddělena pauzami.





  • 5.Pád- není samostatnou výpovědí pokud je pouze kontaktovým prostředkem. S ostatními čásmi věty není vázán žádnými skladebními vztahy. Stojí-li izolovaně tvoří samostatnou výpověď.

      • Hynku! Viléme! Jarmilo!- Tři samostatné výpovědi.

      • Pane Zemane, dohodneme se později.-Funkce kontaktového prostředku


  • Citoslovce-chovají se podobně jako 5.pád – stojí li izolovaně mimo rámec věty, tvoří výpověď, jinak jsou součástí jiné výpovědi.




 

22.Odchylky od pravidelné větné stavby


  • jsou dvojího typu, podle toho zda jsou chybou, či nikoliv. Chybami nejsou: neukončená výpověď, aktualizace, slovosledná inverze a elipsa.

  • Mezi chyby tzv. odchylky od větné stavby patří: zeugma, anakolut a křížení vazeb.

  • V mluvených projevech jsou odchylky celkem běžné.

  • Skladební spodoba patří mezi drobné odchylky od větné stavby, je-li však součástí ustálených vyjádření, za chybu se nepovažuje.


  • Zeugma- je chybou oproti pravidlům spisovného jazyka. Jde o spřežení dvou různých vazeb slovesa či jiného dějového slova.


  • Anakolut- vyšinutí z větné stavby. Vzniká tím, že se uprostřed věty změní její započatá stavba.


  • Skladební spodoba- automatické přizpůsobení podoby závislého členu podobě členu řídícího


  • Křížení vazeb-vzniká křížením vazeb dvou různých sloves nebo dějových jmen podobného významu.









23.Větné členy

  • skladebnífunkce výrazů ve větě.

  • Vzájemnými vztahy se vytvářejí skladební dvojice

  • skladba- popisuje větné členy z hlediska jejich funkce ve větě


mezi větnými členy rozlišujeme

  • podmět

  • přísudek

  • předmět

  • přívlastek

  • příslovečné určení

  • doplněk


  • základní větné členy: podmět a přísudek- základní skladební dvojice, jejich vztah je vyjádřen shodou- jsou vždy řídící

  • rozvíjející větné členy: předmět, příslovečné určení, přívlastek a doplněk. Mohou být dále rozvíjeny.- mohou být závislé i řídící




  • Holý větný člen- není rozvit žádným jiným větným členem


  • Rozvitý větný člen- je rozvit jedním či více větnými členy



  • Větné členy základové- nutné- přísudek, podmět, příslovečné urč, popř. Doplněk

  • Větné členy nezákladové- shodný a neshodý přívlastek


  • větné členy vyjádřené slovně- postatná jména, přídavná jména,zájmena, číslovky,příslovce, slovesa


  • větné členy vyjádřené vedlejší větou lze nahradit větným členem vyjádřeným slovně


  • formálně nevyjádřený větný člen

      • vypuštěný větný člen

        • kontextové vypuštění

        • situační vypuštění

      • nulový větný člen

        • v jednočlenných větách

        • tzv. všeobecný podmět


Souřadně spojené větné členy

  • jsou vázány ke slovu nadřazenému stejným významovým vztahem, tyto větné členy jsou vždy téhož druhu

  •  


  • nejčastějším typemsouřadně spojených větných členů jsou tzv. několikanásobné větné členy a přístavkové konstrukce



  • několikanásobné větné členy jsou formálně a významově samostatné, s ostatními několikanásobnými členy je něco spojuje. Každý z nich však označuje něco jiného



  • Několikanásobné větné členy mohou být v jednom ze souřadných vztahů, které jsou vyjádřeny spojkou, jsou to vztahy:

    • slučovací

    • stupňovací

    • odporovací

    • vylučovací

    • vysvětlovací


  • větné členy v přístavkovém vztahu pojmenovávají tentýž jev různými způsoby



  • samostatný větný člen- slovo ve funci nejčastěji podmětu, předmětu nebo příslovečného urč. . Stojí před nebo za větou, od níž je oddělen čárkou a ve větě zastupuje ukazovací zájmeno nebo příslovce




  • osamostatněné větné členy- graficky a zvukově oddělené. Zachovávají si vlastnosti větných členů. Sami o sobě netvoří samostatnou výpověď.



    Výrazy které nejou větnými členy

  • Gramatická slova

    • předložky původní i nepůvodní

    • spojky

    • příslovce ve funkci spojky

    • odkazovací zájmena a příslovce v řídící větě

    • zvratné tvary se a si

    • způsobová slovesa

    • pomocná slovesa

    • fázová slovesa

    • částice ve všech svých funkcích

  • Navazovací výrazy

    • spojují větu s předchozím textem, tuto funkci většinou tvoří spojky a částice


  • Přívětné výrazy

    • odpověďové částice

    • kontaktové

    • výplňkové a zpomalovací prostředky

    • 5. pád jako součást vět

    • citoslovce jako součást věty


Psaní čárky ve větě jednoduché

Čárkami oddělujeme:

  • přívětné výrazy

  • samostatné větné členy

  • několikanásobné větné členy

  • přívlastek volný

  • vsuvky

  • přístavkové konstrukce

  • za vlastním jménem k němuž je připojen titul

Čárkami neodělujeme

  • místní a časové údaje v datech

  • výrazy spojené spojkami aneb, čili,neboli

  • výrazy spojené v rámci jednoduché věty spojkami než, jako

  • příslovečná určení téhož druhu

  • frazeologická spojení


Podmět

  • základní větný člen, skladebně nezávislý na jiných větných členech

  • s přísudkem tvoří základní skladební dvojici

  • má obvykle formu prvního pádu, ptáme se na něj kdo co

  • základní významy podmětu jsou

    • činitel děje

    • nositel děje, vlastnosti či okolnosti

  • předmět vyjadřujeme

    • podstatným jménem

    • zájmenem

    • číslovkou

    • infinitivem

    • citoslovcem

    • příslovcem


Přísudek

  • něco tvrdí o podmětu, shoduje se s ním v čísle a rodě

  • je zpravidla vyjadřován slovesnám tvarem

  • rozlišujeme

    • přísudek slovesný

      • jednoduchý slovesný přísudek

      • složený slovesný přísudek

    • přísudek vyjádřený víceslovným spojením

       

    • přísudek jmenný se sponou-jako spona se označuje slovesná část přísudku, jmennou složku tvoří nejčastěji přídavné jméno, příslovce nebo podstatné jméno.



    • Přísudek neslovesný



Předmět

  • významové doplnění slovesa nebo dějového přídavného jména

  • vyjadřuje to, co je dějem zasahováno nebo čeho se děj dotýká

  • může být ve všech pádech kromě 1. a 5.

  • nejčastěji je vyjádřen podstatným jménem,může jím být ale také zájmeno, infinitiv a vedlejší věta předmětná




Příslovečné určení

  • vyjadřuje původní okolnosti děje, jejich míru, kvalitu, vlastnosti.

  • Není nutné na doplnění slovesa

  • řídícím členem je zpravidla sloveso, ale může jím být i přídavné jméno či příslovce

  • příslovečným určením bývají příslovce, podstatná jména,

  • nejčastěji vvyjadřuje příslovečné určení významy

    • místa

    • času

    • způsobu

    • míry

    • příčiny

  • další druhy

    • podmínka

    • účel

    • přípustka

    • zřetel

    • výsledek děje

    • původ, látka

    • prostředek a nástroj

    • průvodní okolnosti





Přívlastek

  • významové doplnění podstatného jména, závislost na něm je vyjádřena shodou, slabou či silnou závislostí

  • řídícím větným členem může být podstatné jméno ve funkci podmětu, příslovečného určení či neshodného přívlastku

  • může být vyjádřený přídavným jménem, podstatným jménem, zájmenem, číslovkou a příslovcem

  • podle vztahu k řídícímu podstatnému jménu rozlišujeme přívlastek neshodný a shodný

    • přívlastek shodný

      • shoduje se ve všech mluvnických kategoriích

    • přívlastek neshodný

  • podle počtu přívlastků rozvíjejících jedno podstatné jméno

    • přívlastek holý

    • přívlastek rozvitý

    • přívlastek postupně rozvíjející

    • přívlastek několikanásobný

  • podle těsnosti spojení rozvitého přívlastku

    • přívlastek volný

    • přívlastek těsný



Doplněk

  • není závislý jen na jednom řídícím členu, ale na dvou

  • je vyjádřen podstatnám jménem, přídavným jménem, zájmenem, číslovkou, infinitivem a přechodníkem

  • podle vztahu k řídícím členů rozlišujeme

    • volný

    • těsný

  • podle vztahu s řídícím jménem

    • shodný

    • neshodný



Postup při určování větných členů


  1. najdeme přísudek věty

  2. určíme podmět

  3. určíme členy doplňující podmět- předmět

  4. určíme zbývající větné členy- přívlastek, příslovečné určení a doplněk

  5. grafický zápis provádíme pod rozebíranou větu, místo grafického zápisu se musí přímo shodovat s místem větného členu ve větě

  6. snažíme se zapsat větu na jeden řádek, pokud je delší použijeme zkratek

  7. na jedné úrovni mohou být poute slova stejné důležitosti




24.Vztahy vět v souvětí


Věta jednoduchá- struktura složená z výrazů, které jsou vzájemně spojeny formálními a významovými skladebními vztahy.

Musí mít určitý slovesný tvar- přísudek.

Větné členy- slova , z nichž je věta jednoduchá složena.

Věta vedlejší (závislá) má význam a funkci větného členu

Jediným formálně nezávislým členem je podmět. Ostatní členy jsou vždy závislé.

Věta hlavní (řídící) je formálně a významově nezávislá.

Souvětí- spojení dvou a více vět v jedné strukturně, významově i mluvnicky vyšší celek.

Mezi větami existují dva typy vztahů

  • podřazování- věty jsou na sobě závislé- věta řídící, věta závislá

  • přiřazování- věty jsou si mluvnicky rovné- tvoří koordinační skupinu



Souvětí podřadné- je složené z jedné věty hlavní a minimálně jedné věty vedlejší


Druhy vět vedlejších

  • podmětná

  • přísudková

  • předmětná

  • přívlastková

  • příslovečná

    • místní

    • časová

    • způsobová

    • měrová

    • příčiná

    • účelová

    • zřetelová

    • podmínková

    • přípustková

  • doplňková


Psaní čárky

  • mezi VH a VV se píše vždy

  • pokud jsou věty spojeny v poměru slučovacím čárka se nepíše

  • VV vložená do VH se vždy odděluje čárkami


Souvětí souřadné- skládá se min. ze dvou VH, které neplní fce větných členů.

VH jsou formálně i významově samostatné. Mohou být mezi sebou v různých poměrech.


Poměry

  • slučovací

  • stupňovací

  • odporovací

  • vylučovací

  • příčinný a důsledkový


Psaní čárky

  • věty se oddělují čárkou

  • čárku nepíšeme pouze při spojení vět ve slučovacím poměru před spojkami a, i, ani, nebo, či


Postup při větném rozboru

  1. zjistit počet vět

  2. určit VV a VH

  3. každé větě dáme číslo v pořadí jak jsou za sebou v souvětí seřazeny

  4. určíme druhy vedlejších vět

  5. určíme poměr VH

  6. souvětí graficky zapíšeme






25.Základy textové syntaxe


Komunikace

  • účastníci

  • jazykový kód

  • téma

  • dialog

  • monolog

  • verbální

  • neverbální

  • verbálně- neverbální

Text





Výstavba textu

  • hypertéma

  • větná perspektiva

  • východisko výpovědi

  • jádro výpovědi

  • subjektivní pořádek

  • téma

  • réma


Soudržnost textu

  • lexikální konektory


  • gramatické koncektory

     

  • komentáře


  • kontaktové prostředky


  • konektory přímo odkazující k textu


Členění souvislého textu

  • horizontální členění textu



  • odstavec

     

  • vertikální členění


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Díky!

(David, 12. 6. 2010 18:29)

Skvěle, jednoduše zpracované. Děkuji!

ja taky velky díky !! :/:/

(Naštvaná, 6. 1. 2010 20:31)

takže sem chtěla najít časování sloves v ruštině!no a co najdu?tenhle blog!no a nic takovyho tady neni jen strata času!tak to je fakt na hovno !!

DÍKY

(hanka, 25. 5. 2009 20:23)

Strasne moc dekuji nase debilni uca nam neumi nic vysvetlit a hned nam na to dava pisemky mmmmmmmmmmoooooooooooooooooooocccccccccccccccccciiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiinnnnnnnnnnnnnnnnnnnnkkkkkkkkkkkkyyyyyyyyyyyyyyy dekuji jste zlati