Jdi na obsah Jdi na menu
 


22. Sociální skupiny, jejich dělení. Sociální role.Konflikty a přístupy k jejich řešení. Druhy komunikací..

28. 2. 2008

22. Sociální skupiny, jejich dělení. Sociální role.Konflikty a přístupy k jejich řešení. Druhy komunikací..


SOCIÁLNÍ SKUPINY

Určité seskupení lidí, kteří se řídí stejnými normami (pravidly)

  • stejný cíl (společný)

  • vzájemná propojenost sociálních rolí (né vždy)


Znaky skupiny
skupina = seskupení lidí, kteří mají vědomí sounáležitosti
znaky
1. interakce (v každé skupině množství interakcí)
2. společné cíle (existují i dočasné cíle)
3. vědomí příslušnosti ke skupině
4. určitá organizovanost skupiny
5. společné hodnoty
6. společné normy a disciplína

Nejmenší skupinu tvoří dyáda, je to skupina dvou osob vzájemně na sebe působících. Jde o nejmenší jednotku lidských vztahů, která je modelová pro všechny další druhy sociálních interakcí.


Třídění skupin
a) skupiny - malé (30-40 lidí, př. třída) tvoří osoby, které se navzájem znají, navzájem spolu komunikují a jsou formálně nebo neformálně integrovány nějakým společným cílem.
- velké jsou jimi například obyvatelé jednoho města, národnostní skupiny, lidé s podobným pracovním zařazením (třeba učitelé) a podobně. Pro tyto skupiny platí pouze některé ze znaků malých sociálních skupin (například vzájemná znalost všech členů nebo jejich vzájemná interakce zde neplatí).

b) skupiny - formální (jsou organizované, mají řád, př. vojna, škola, třída) normy pro fungování skupiny jsou předem stanoveny

když chci být částí skupiny musím je dodržovat

předem stanovené tresty při nedodržení pravidel

z hlediska společenských zájmů

vztahy – ze začátku neexistují


- neformální (parta na diskotéce) odlišné od formální – členové si normy vytvářejí sami

nově příchozí → může dojít ke změně pravidel

normy vznikají – před vznikem (ideje zakladatele)

– při běhu

přispívají k uspokojení potřeb a zájmů

členství – existují silné trvalé vztahy mezi členy

vznik spontánně – kapely, dramatický kroužek



c) skupiny - členské (skupina, kde jsem členem)
- referenční (nutnost spojení, vědět o ní, ale nejsme členy) Je taková, ke které by příslušet chtěl (pozitivně referenční) nebo ke které by náležet nechtěl (negativně referenční).


d) skupiny - primární (rodina) Příslušníci neformálních skupin (jako je rodina) jsou seskupováni neformálně, tj. psychologicky (např. emocionálně). Znaky primární skupiny
- malá skupina
- členové se znají, tváří v tvář
- intimní vztahy
- dlouhodobé trvání
- motivem členství je uspokojení
- členové se angažují celou osobností (bytostí)
Pozn. primární vztahy mohou vznikat v rámci jiných skupin.

- sekundární (ostatní skupiny) Příslušníci formálních skupin (např. pracovních) jsou integrováni formálně stanovenými úkoly nebo seskupeni na základě určitých znaků. Příklad - asociace - polit. strany
- etnické skupiny - národ
- třídy - dělníci, zemědělci, inteligence


Vliv skupiny
- každá skupina vede k tzv. menšímu nebo většímu skupinovému konformismu (to znamená, že přizpůsobujeme své názory většině ve skupině), jedině silnější osobnosti se dovedou vzpříčit vlivu skupiny
- každá skupina si samovolně vytváří svého vůdce
- každá skupina má své normy za jejichž porušení uděluje sankce


Pro jevy, jako je nákupní horečka, manifestace, panika, vzpoura a jiné existuje v sociální psychologii několik souhrnných označení. Nejčastěji se setkáme s pojmem masové jevy, nebo také chovní davu. Tyto pojmy vypovídají o skupinovém chování, které vzniká spontánně a vyvíjí se neplánovaně, je relativně neorganizované a nepředpověditelné a závisí na vzájemném podněcování se mezi účastníky. Je jim přisuzována „moc bouřlivá“.

 

Sociální rolí rozumíme určitým způsobem upravené, tj. stylizované chování. Upravené je toto chování podle očekávání ostatních členů skupiny nebo společnosti, že bude právě takové, jaké je pro jednotlivé situace, které se vyskytnou, obvyklé.


Rolová ambivalence označuje protichůdná očekáváni vůči jednomu nositeli role.
Rolová dispozice jsou předpoklady nebo osobní sklony k převzetí sociální role v nějaké situaci.
Rolová distance je stupeň toho, nakolik se jedinec distancuje od své role (např. starší dítě jezdící na kolotoči, pro které je už taková zábava neprometená).
Rolové přetížení nastává, když je "aktér" zaměstnán tolika rolemi, ze není schopen přiměřeně dostat všem povinnostem, v důsledku čeho trpí stresem a neschopností jednat.
Rolový tlak je silné očekávání vycházející ze strany partnera (osoby, skupiny) nebo přetížení nositele role protikladnými očekáváními, která nositel nemůže naplnit.
Křížení role je přenesením vzorce chování jedné role na jinou roli (čímž vzniká nová role).


Sociální konflikt

V kontaktu s ostatními lidmi se projevujeme osobitým způsobem. To může vyvolávat neshody.

Konflikt můžeme definovat jako střetnutí dvou protichůdných sil, snah a tendencí.

Konflikt můžeme dělit na:

- Intrapersonální (vnitřní konflikt jednoho člověka),

- Interpersonální (mezi dvěma lidmi),

- Skupinový (jedince a skupiny v rámci této jednotky),

- Meziskupinový.


Konfliktní situaci není nutné brát pouze jako negativum. obracet pozornost k našim vztahům, a tím nás nutí myslet na naše bližní, brát v úvahu podněty z našeho sociálního prostředí.

 

Interpersonální konflikty jsou konflikty mezi dvěma lidmi. Nejčastějším důvodem k jejich vzniku je konflikt zájmů. Nalezneme zde také tři modelové situace:

- Oba chtějí totéž (třeba psát na počítači tu samou zprávu, ale počítač je jen jeden).

- Zájmy se částečně překrývají (jeden pracovník má obchodní jednání v Chebu, druhý ten samý den v Brně a k dispozici je jen jedno auto),

- Každý chce něco úplně jiného (jeden preferuje jeden cíl, druhý odlišný).

V praxi nalezneme dvě hraniční strategie řešení konfliktu – soupeření a spolupráci.

Soupeření je také nazýváno nulovým řešením. Jde o situaci, kdy jeden získá to, co druhý ztratí, v konečném výsledku je tedy součet zisků a ztrát na nule. Bývá často avizován slovíčkem „já„.

Spolupráce je naopak nazývána nenulovým řešením. Při ní mohou totiž získat oba zúčastnění. S největší pravděpodobností ne stejně – jeden víc, jeden méně – ale v konečném součtu půjde o zisky, vytváří se tedy jakási nadhodnota. Spolupráce se velmi úzce váže na slovíčko „my„. Tam, kde se nevyskytuje, není ani ona.

Mezi těmito dimenzemi pak nacházíme řešení jednáním, kdy účastníci konfliktu berou řešení do svých rukou a aktivně je ovlivňují. S výsledkem pak bývá spokojena většina zúčastněných.

Pokud jsou obě strany stejně silné a řešení konfliktu je velmi naléhavé, přichází na řadu kompromis. Krajně nevhodné řešení konfliktu je násilí. Může mít podobu fyzickou i psychickou (ta bývá mnohdy záludnější)a může být směrováno na vlastní osobu, na druhého, ale třeba i na jakýkoliv předmět.

Poněkud jinou linii, mimo výše vytyčené dimenze, sleduje kompenzace, tj. kdy místo nám nedostupného cíle volíme cíl uskutečnitelný.

Rezignace znamená přístup „nechat to být„, ponechat věci samovývoji. Pasivní přístup s sebou však nese riziko, že řešení pro nás nemusí být za každých okolností příznivé.

Mezi taktické prostředky, kterými jsou tyto strategie naplňovány patří:

- Slib,

- Přísaha,

- Inspekce,

- Hrozba,

- Trest,

- Napadení.



Za povšimnutí určitě stojí vztah způsobu řešení konfliktu k možnosti komunikovat. Pokud dobře funguje komunikace, při řešení konfliktu převládá snaha o spolupráci. Tam, kde komunikace vázne, nastupuje soupeření.

Řešení konfliktu v sobě zahrnuje:

- Přípravu- spadá zmapování naší i soupeřovy pozice, promyšlení strategie a taktických postup, alternativ.

_ Uvedení stanovisek

- Rekapitulaci stanovisek- V této fázi také sdělujeme druhé straně náš názor na její postoj a naopak.Bez emocí.

- Nalezení společné řeči- konfliktu jako problému obou stran a shodou na tom, co je společný základ.

- Dohodnutí řešení- shoda obou stran.



Komunikaci tedy rozumíme vzájemné dorozumívání, výměnu informací. Každé kultuře je vlastní určitý systém komunikace, který zahrnuje nejen jazyk, ale i specifická gesta a způsoby chování vůbec, jejichž význam může příslušníkům jiných kultur unikat.

Komunikaci umožňuje systém vzájemně sdílených znaků, který tvoří formy komunikace:

– neverbální,

– verbální,

– metakomunikace.

Mimo těchto základních forem můžeme komunikační prostředky dělit například podle smyslového orgánu, na který působí:

 

1. akustické (sluchové) - řeč

- neverbální složky řeči (hlasitost, tón, výška, intonace, frázování atd.)

2. vizuální (zrakové) - pantomimika: mimika , gesta, postoje

- proxemika- vzdálenost mezi lidmi

- předměty kolem nás

3. taktilní – haptika = dotek

4. olfaktorické (čichové)

Celková suma neverbální složky je při komunikaci udávána vyšší, než složka verbální.

Strukturu komunikace můžeme rozvrhnout následujícím způsobem:

– kdo (komunikátor),

– říká co (komuniké),

– komu (komunikant),

– čím (druh komunikace, např. slova),

– prostřednictvím jakého média (např. mluvené řeči v bezprostředním kontaktu),

– s jakým úmyslem (motivace),

– s jakým účinkem.

 

Pro verbální komunikaci je důležité to, že význam sdělení se nemusí vždy krýt s obsahem. Význam často vyplývá z kontextu situace nebo z intonace, někdy je však předem avizován. Metakomunikace používá prostředky, které upřesňují nebo mění následující, někdy i současně probíhající činnost. Člověk má velkou zásobu verbálních i neverbálních nástrojů, které může použít jako metasignály.

Neverbální (čili mimoslovní) komunikace. Prvky neverbální komunikace:

  • Mimika (výraz tváře) představuje základnu především pro vyjádření emocí.

  • Zrakový kontakt- pohledem dá najevo odpověď.Pohledy očí jsou v rámci obličeje směrovány na trojúhelník tvořený očima a úst.

  • Gestem rozumíme výrazný pohyb některé části těla, nejčastěji rukou. Symboly jsou signály, které mohou být přímo přeloženy do slova nebo slovních spojení.

  • Doteky mají jednak schopnost komunikační, jednak symbolizující.Př. podání rukou

  • Držení těla- těsně koresponduje s fyzickým a psychickým stavem.

  • Rozmístění účastníků v prostoru a orientací v něm.

Verbální komunikace. Řeč je specificky lidským prostředkem dorozumívání. Jde o komunikaci zprostředkovanou jazykovým znakem a významem na něj vázaným. Při slovním sdělování je důležitý obsah, slovní vyjádření toho, co se chce říci a dále charakteristiky řeči. Verbální komunikace spočívá v různém pojetí znaku a jeho významu pro příjemce i odesílatele sdělení. Slovo má současně dva významy, a to slovníkový (denotativní) a emocionální, osobní (konotativní). To způsobuje různou dešifraci a potažmo také vznik nedorozumění. Komunikace probíhá nejméně ve dvou významových liniích. Jednak je to linie tematická (obsahová) neboli to, o čem se mluví, a pak linie interpretační čili jaký výklad (smysl) tématu komunikace lidé přikládají. Hlavní podmínkou kvalitní verbální komunikace je znalost jazyka, ve kterém probíhá.