23.Socializace
25. 2. 2008
23.Socializace
- Urči její roli v životě jednotlivce. Naznač proces , v rámci kterého
se člověk stává součástí společnosti. Co může tomuto jevu zabránit a
jaké důsledky toho potom vyplývají pro jednotlivce? - Sociální
patologie a deviace: co je to ,,společenská norma“? Co a proč je
chápáno jako ,,abnormalita“ či ,,deviace“? Vysvětli pojem sociální
kontrola. Socializace je sociologický pojem, který označuje proces, kdy
se člověk stává součástí nějakého celku, chcete- li tedy nejobecněji
celé společnosti, postupným začlěňováním se. Úspěšně probíhající
socializace se vyznačuje tím, že se začnou v socializovajícím jedinci
postupně kotvit pojmy jako sociální normy, hodnoty, vystupování, ale
také sociální role svého společenského a kulturního okolí. Zjednodušeně
se tedy člověk tímto dlouhým a leckdy poněkud obtížným procesem stává
jakousi částečkou, která má za úkol co nejpřesněji zapadnout do pevně
daného celku a tak může dojít k problémům, když si člověk výše uvedené
pojmy vsugeruje po svém a vytvoří z nich hodnoty měřitelné pouze s ním
samým, nebo užší skupinou lidí. Na druhou stranu je to jeden z
nejdůležitějších a dlouhotrvajících úkolů člověka, protože při
představě, že by žil každý zcela podle svých pravidel, norem, hodnot a
takzvaně neopičkoval okolí by společnost bohužel nemohla plně fungovat.
Socializací prochází každý člověk od svého narození až do smrti, kdy se
neustále různými způsoby přizpůsobuje tomu, co se kolem něj dějě a učí
se životu ve společnosti přesně definované svými pravidly a
zákonitostmi, které určují stejný pohled na to, co je dobré, co zlé, co
je v mezích a možnostech přijímaní danou společností ,způsobené také
kulturou různých zemí. Procesu při kterém člověk žijící na našem území
a přijímající české hodnoty, zvyky, tradice a začleňování se tak do
naší kultury, se říka enkulturace. Sociální normy, hodnoty i ideálnost
akceptované společenské role se předávají podvědomě odedávna a
konkrétním časem ve kterém máme šanci všechny tyto termíny vstřebat,
vyhodnocovat a přijímat za své, se mohou samozřejmě i tendenčně, ale
vždy davově měnit. Socializace není tedy nikdy ukončeným dějem, protože
také mimo jiné znamená vývoj lidské osobnosti k níž na jednu stranu
patří sociální individualita odlišující jedince od svého okolí, ale
také velice důležitý sociální charakter, který je jakýmsi pojítkem mezi
jedinečně myslícím a fungujícím tvorem a tím, co mají mezi sebou
všichni členové jedné společnosti či společenství. Dochází tak tedy
během ní k proměnám, jimiž se člověk jaksi vzdaluje výchozímu stavu
novorozeněte a stává s z něho člověk kulturní, který musí být schopný
fungovat ve složitíém stavu systému lidské společnosti. Podle míry
sociability, tedy schopnosti přizpůsobení se podmínkám a schopnosti
komunikace s ostatními i v novém prostředí se člověk lépe či snáze do
dané společnosti začleňuje. Důležitými pojmy jsou také dále adaptace,
což je bezprostřední přizpůsobení se okolí. Např. Člověk, který na sebe
není schopen vzít nic jiného, než co se zrovna nosí. Nebo opačný proces
adaptaci maladaptace, kdy se člověk naopak není schopný připzpůsobit
naúprosto ničemu a jde většinou o nepřekonatelný pocit vyrůstající v
trvalý stav, kdy člověk přichází k újmám, když se ho někdo snaží za
každou cenu donutit se přizpůsobit.
Socializace je trojího typu a to sice primární, sekundární a terciální.
Rozlišuje se podle jednotlivých údobí rozlišených tedy časově a
prostředí ve kterých probíhají. Primární socializace- na náš vývoj a
postupné začleňování se a zdárnost tohoto procesu má nejvyšší vliv,
protože probíhá v rodině. Během prvních tří let se plně uzavře
individualita každého jedince a je velice důležité jaké normy se
povedou všípit dětem od rodičů, protože se potom v budoucnosti sice
dají měnit, ale poněkud obtížně a považují se tak za stabilní.
Docházíme tedy pomalu k tomu, že nemají-li někteří lidé dobře vštípené
normy od úplného začátku, což se vzhledem k různým situacím jako jsou
výchova v dětském domově, kojenecké ústavy, špatná , nebo zanedbaná
výchova ze strany rodičů stává, mohou mít pohled na věci kolem sebe
jaksi pokroucený a potom hůře obstát v dalších etapách socializace a
mohou se také zcela vymykat tomu, co společnost ode všech vyžaduje a co
je pro ni v danou chvíli skutečně dané, normální a atˇ se nám to líbí,
nebo ne, přirozené, že se tím většina davově řídí. Nutná je pro toto
stadium podle sociálního antropologa Dietera Claessense humanizace
probíhající během prvního roku života jedince, který musí dospět k
tomu, že důvěřuje svému okolí a je tak schopný začít akceptovat
sociální učení svého okolí. Jde tedy o dobré rodinné zázemí, které chtě
nechtě předurčuje schopnosti vypořádání se jedince s tou ohromnou masou
informací, věcí kolem sebe točících se kolem jakési jednolitosti a
pospolitosti.
Sekundární socializace- je už jakýmsi mezistupněm , kdy se člověk za
pomoci konfrontace s ostatními ve škole, s vrstevníky, ale stále také v
rodině, nebo jakémkoliv prostředí ve kterém tráví jakýkoliv čas
připravuje na svou roli ve společnosti, postupně si jí takto vytváří.
Probíhá zhruba od třetího roku života.
Terciální socializace- abychom mohli jednou přejímat věci od svého
okolí a s těmito skutečnostmi se i jistým způsobem vypořádávat, museli
jsme projít předešlými dvěma přípravnými etapami socializace. Terciální
stadium se uskutečňuje již vkaždodenním životě dospělého, kdy za
neustálé interakce se svým sociálním okolím přijímá člověk podněty,
přejímá věci, které se kolem něj dějí a ovlivňují většinu lidí v našem
nejbližším, nebo i širším okolí.
Resocializace- znamená začlenění se člověka znovu do společnosti( např.
Po delší době, kdy pobýval ve vězení, kdy musí znovu nalézt práci,
kontakty s druhými, známé, hodnoty, věci důležité pro život). Druhým
možným významem je vnucené, předělané myšlení. Jakási odsocializace,
kdy jsme např. Na základě nutnosti přežití v koncentračním táboře
donuceni myslet úplně jinak právě proto, abychom celou děsivou situaci
zvládli vstřebat. Nutná obrovksá dávka akomodace. Každý člověk má ve
společnosti ve které se pohybuje své místo, nebo-li status. Status jako
takový je určený především tím, kolik vydělává peněz, protože to určuje
i naše další snahy o to se různými způsoby prosazovat, předurčuje to i
to s jakými lidmi se budeme nejspíše stýkat, když zajdu hodně hluboko
tak i to o čem přemýšlet, čím se trápit a co rozebírat. Obecně tedy
určujet to jak se budeme dále začleňovat do společnosti. Velice úzce
souvidí s tímto pjmem další, kterým je askripce. Znamená pčřesně to, že
je člověk společností často hodnocen tím, co ho na první pohled
převyšuje. Např.: Dítě, které se narodilo Dagmar Havlové bude
posuzováno nejprve jako syn, či dcera ex první dámy, tudíž s ním budou
všichni jednat jako v rukavičkách a samotná informace mu zvedne
náležitě prestiž i respekt od druhých. Jeho schopnostio, možnosti a
zkušenosti budou tedy nejprve ponechány stranou. Dělíme ho také podle
toho, zda nám byl připsaný, nebo jsme jej získali. Připsaným se rozumí
takový status, který jsme si nemohli sami vybrat, ani ho z žádné větší
míry sami ovlivnt. Patří sem např. Rodina, pohlaví, barva pleti = soc.
Status vrozený, nebo může jít o soc. Status vnucený, kdy jsme odkázáni
na nějakou dobu k pobytu v nemocnic, nebo vojenské službe. Oproti tomu
všemu je ještě možné brát status z hlediska získání skrze naše působení
v konkrétních prostředích, např. Ve škole, v zaměstanání,
příslušenství k nějaké pol, straně... V rámci sociologie je také dobré
objasnit a více prohloubit pojem sociální role, který souvisí úzce s
již zmíněným pojmem sociálního statusu, protože z něj přímo vychází. Je
to očekávaný způsob chování, kdy je skutečně jasná jistá představa toho
jak by se měl daný jedinec na základě svého společenského postavení
chovat, co přesně dělat. Americký sociolog Goffman řekl, že je život
divadlo, protože hrajeme různé role, neustále se tím tak přizpůsobujeme
svému okolí a přesně těm situacím, které jsou zrovna prožívány. Dokonce
se podvědomě snažíme interpretovat chování druhých a nasazujeme si
neustále nové masky podle toho, jaké divadlo se od nás zrovna žádá, zda
jde žánrově spíše o komedii, či tragédii a máme předem napsanou hru
kladˇáka, nebo sehráváme roli nějakého záporně naladěného člověka.
Každá osoba hraje více rolí najednou. Mohou být na sobě nezávislé, když
se např. najednou ocitneme v situaci, že jdeme na nákup jakožto
studenti a za ruku ještě držíme mladšího sourozence, juemuž jsme v daný
okamžik zároveň chůvou. Nebo může jít o více rolí probíhajících spolu
souběžně. Např. Otec a manžel v rodině. Může tak dojít až ke konfliktu
rolí, což znamená zkřížení očekávání jedné role s jinou. K předejití
konfliktu dvou, nebo více rolí by však satčilo mít dobře zpracovanou
rolovou dispozici, která nám pomáhá si uvědomovat zda na nějakou roli
vůbec sami za sebe máme, protože ne všichni mohou na vše dosáhnout.
Např. Intovert by nebyl nejspíše moc dobrým učitelem. Jedinec tedy může
přistupovat ke svým rolím třemi zavedenými přístupy. 1.ztotožnění se s
ní, 2. Distanc od ní- jedinec pak roli navenek hraje, ale vnitřně se s
ní není schopen ztotožnit, 3. Odmítnutí role.
Smai sebe však můžeme podle dalšího známého sociologa Cooleyho poznat
pouze skrze sociální zrcadlo, tedy díky mimice, projevům a poszovní
druhými. Sociální patologie a deviace
K tomu, abychom byli schopni posoudit, co je deviací, tedy něčím , co
se odlišuje až hodně vymyká normálu, musíme nejprve vědět, co je to to
normální na základě čehož teprve posuzujeme všechno kolem nás. Norma je
jak už bylo na začátku zmíněno jakési hluboko zavrtávající se pravidlo,
které by nám mělo být ideálně vštípené už v první fázi socializace. Je
to požadavek na chování člověka, nebo vlastnosti věci, situace, člověka
v dané společnosti nejčastěji určené právě k posuzovánípřijatelnosti,
nebo neobvyklosti. Normalita je pak dále stav osoby, věci, nebo situace
či jakéhokoliv jiného jevu, v němž tento jev odpovídá té normě na
základě které je normalita posuzována.
Vrátíme- li se tedy k pojmu deviace, můžeme dospět k závěru, že takovým
deviantem, tedy člověkěm porušujícím určitá pravidla a očekávání toho,
co je přijatelné a ,,normální“, může být např. I člověk, který hodně
cestuje a není schopen se uhnízdit. Takovýto člověk obecně nerespektuje
požadavky, které na něj klade společnost skrze určitou normu, nebo celý
soubor norem. Je však stále otázkou, co je ještě normální a kde přesně
začíná deviace. Ne nadarmo se touto problematikou zabývá také vedle
sociologie i psychologie, kriminologie a lékařské vědy. Co jedna
kultura může považovat za normální pro jinou může být stejná věc
napropstou absurditou až deviací a proto je také velice důležitý již
výšeš uvedený proces enkulturace, tedy sžitím s kulturou náležející
danému státu, kde lidé žijí a procházejí socializací.
Deviace se dále hodnotí na základě toho od jakých norem se chování lidí
odlišuje, zda jde např. O zvyky, obyčeje, nebo hůře zákony. Dále v jaké
míře se takovéto ,,jiné“ chování u jedince vyskytuje, zda jde o trvalý,
nbeo vyjímečný stav. Podle toho jsou pak i nasazeny určité sankce a
podle důležitosti nějakého porušení dané normy pro společnost jako
takovou sankce samozřejmě narůstají. Negativní odnoží sociálních
deviací se rozumí protispolečenské jednání, které je nejčastěji
vyvoláno narušením ekonomických, politických, nebo sociálních zájmů a
to ať už záměrným, nebo nezáměrným narušením. Jakožto nejnebezpečnější
jevy pro celou společnost jsou brány sociálně patologické jevy, které
jsou odměńovány negativními sankcemi a spadá do nich např.
Nezaměstnanost, antisemititsmus, xenofobie, prostituce, alkoholismus,
drogy, gemblerství, sebevražednost, deviantní subkultury typu skinhads
atd. Teorie původu deviace
1.biologická teorie- jedná se o historicky nejstarší teorii vzniklou v
18.,19.stol., kdy byly kriminální případy lidí určeny na základě tvaru
lebky a dědičnosti kriminálních sklonů biologicky, vždy kvůli nějakému
konkrétnímu anomálnímu tvaru obličeje, nejrůznějších dispozic těla a
podle toho určení, že jde o zaostalého, společnosti si nehledícího až
podivně pasivního člověka, který své roztrpčení různými způsoby vrací.
2.psychologická teorie- kriminalita je spojená s určitým typem
osobnosti nejčastěji udávaného polde Froyda a jeho teorií sexuálních
pudů. Deviantní chování a předpoklady k němu nutné jsou tak určovány ze
zkušeností z dětství a vyrovnání se se sebou samým v jednotliových
vývojových etapách.
3.sociologická teorie- vychází ze společenských jevů a toho, co se
zrovna ve spolenosti odehrává. Rozdíly jsou pak patrné v různých
subkulturách, kdy platné normy považované v jedné kultuře mohou být ve
většinové kultuře už brány za deviantní.- např. U Romů jsou povoleny a
praktikovány násilné tresty za nevěru. Také se budou lišit přestupky
proti normám na základě dané příslušnosti k určité vrstvě lidí a tedy
mého společenského statusu. Jsem-li v nižsí vrstvě, pak se zmůžu na
obyčejnou krádež, jakožto člověk z vyšší vrstvy bych ale mohla
zvládnout i korupci, či daňový únik.
4.diferencované přičlenění- lidé nejsou kriminální z důvodu nedostatku
přizpůobivosti, ale kvůi tomu, že je společnost rozdělena do mnoha
dalších subkultur, které jsou si navzájem deviantními. Člověk pak tedy
přejíma normy dané podkultury aby v ní přežil – např. Si nenechá líbit
krádež, protože by přišel o svůj společenskuý status a tak je nucen
stejné věci, které se mu dějí stejnou měrou i oplácet. Typické pro
vrstevnické skupiny.
5.teorie anomie ( Merton)- jedná se o stav beznormosti, kdy se doposud
všechny dané normy rozpadají, rozkládají zrácejí svou důležitost a roli
v životě daného jedince. Vedou k pocitu prázdnosti a ztráty životních
hodnot, nechuti dále žít až k samotné sebevraždě. Anomie může být
způsobena válkou, revolucí, nějakým dějem, kdy se zhroutí dosavadní běh
společnosti a pouze se čeká co přijde.
6.teorie etiketizace- etiketa= onálepkování,kdy za každý čin, který
uděláme dotáváme nějakou nálpeku, která nás dále usměrňuje v životě.
Někdo ještě nemusel vůbec nic provést, ale tím,že spáchal nějakou
blbůstku a byl označený jako člověk, který roste pro kriminál se už
dostává do stavu primární deviace, kdy získal stigma, byl ocejchovaný a
to může vést až k sekundární deviacei, kdy se už např. Se samotnou
krádeží sám dobrovolně ztotožní, nechce s tím nic dělat a naplní raději
nálepku se vším všudy. Začne se tedy chovat přesne podle toho k čemu
jej přerurčila již dříve společnost. Sociální kontrola
Jedná se o určité regule pomáhající nám chovat se tak, abychom
splňovali skutečně dané normy společnosti ve které se vyskytujeme. Dělí
se na formální a neformální a vnitřní a vnější.
Formální- státní a obecní policie, státní zastupitelství, soudy,
vězeńství,
Neformální- rodina, přátelé, sousedé,masová média, veřejné mínění
Vnitřní- policie, soudy, vězeňství, mas. Média
Vnější- seberegulace, svědomí, osobité zvnitřňování, víra ZDROJE: -
Wikipedie/ internet
- Sokrates- sociální přípravný kurs na vysoké školy
- Dodatek sociologickým pojmům
- Průvodce sociologií a sociologie od Lukáše Urbana
- Starý sešit z kvinty- ZSV
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář