Jdi na obsah Jdi na menu
 


3.Učení fáze učení, činitelé ovlivňující úspěšnost učení. Fáze paměti. Komunikace, asertivita

28. 2. 2008

3. Učení, fáze učení, činitelé ovlivňující úspěšnost učení. Fáze paměti. Komunikace. Asertivita.


UČENÍ

  • psychický proces probíhající celý život, podílí se na něm celá osobnost
    - učení (širší vymezení) = každé obohacování individuální zkušenosti v průběhu celého života
    - učení (užší vymezení) = záměrné, cílevědomé, systematické získávání vědomostí, dovedností, návyků aj.
    - člověk se narodí se základními nepodmíněnými reflexy (dýchání, vylučování)
    - v průběhu života člověk vytváří podmíněné reflexy - spojené s učním, mohou vyhasínat

Fáze učení

1. motivační - je-li tato fáze slabá, má jedinec tendenci se učení vyhnout
2. poznávací - nastupuje v okamžiku, kdy člověk začne pronikat do problému
- snaží se získat více informací
3. výkonná - fáze, kdy dojde k pochopení problému; naučení se
4. kontrolní - jedinec, prověřuje správnost řešení; poznatky využije v praxi



efektivita učení závisí na
motivace - nejlépe na střední úrovni X příliš silná motivace - stres
intelektové schopnosti - velmi důležité
únava - fyzické či duševní
pracovní zázemí - pracovní kout, stůl
metodě učení


metody učení:

  • pravidelnost - lépe několik hodin denně něž několik hodin za měsíc (nárazové), kratší učení, rozdělení učení na části, učení se na poslední chvíli

  • snaha pochopit - ne nazpaměť

  • uspořádání či výběr nejdůležitějších poznatků

  • podtrhávání, barevné zvýraznění

  • pospolitost - učit se v kolektivu

  • střídání činností, předmětů (nejtěžší předmět zařadit doprostřed)

  • učení bez zvukové kulisy






PAMĚŤ

paměť tvoří soubor psychických procesů a vlastností, které umožňují uložení, uchování a vybavení si informací.

Paměťový proces

3 (4) fáze 

  1. vstup-zapamatování (vštípení, uložení do paměti) detekuji podnět, zpracuji ho, informace se uloží jako paměťová stopa

  2.  uchování (přebývání v paměti)

  3.  vybavení

    1. reprodukce- vybavení

    2. rekognice- znovupoznání -znovuvybavení, kdy si sami nedokážeme věc vybavit, ale bezpečně ji umíme vybrat z nabízeného souboru)

  4.  zapomínání - není vždy uváděno jako fáze paměti

    1. vyhasínáním (postupné zapomínání v průběhu času)

    2. interference- negativní ovlivňování

      1. retroaktivní- následná (něco se učím, pak se dívám na televizi- zapomenu to co jsem se učila, protože to vytěsnila ta televize:-))

      2. proaktivní (naopak, dívám se na televizi a pak se učím, nezapamatuji si to co se učím protože ve mě televize zanechala větší paměťovou stopu)


Dělení paměti podle délky  uchování informace

  1. Senzorická paměť: souhr vizuální, hmatové a sluchové paměti- vše vstupuje prostřednictvím našich smyslů, v paměti je to uloženo jen několik sekund a pokud to není důležité hned to zapomeneme

  2. Krátkodobá paměť:jediná paměť která se dá zkoumat, trvá v rozmezí minut-, kapacita je 7 plus minus 2 (tím je myšleno- když nám řekne někdo řadu čísel či slov tak jsme schopni si pak schopni vybavit  5- 9 z nich- v průměru 7)

  3. Dlouhodobá paměť: inf. z ní nemizí, pouze se stávají těžko dostupnými, nebo se přepisují novými. Dělí se na epizodickou (pamatuji si, co jsem dělala včera) a sémantickou (fakta, významy slov)

    1.  explicitní- naučené pojmy (Paříž je hlavní město Francie, vyjmenovaná slova, deklinace v latině a tak)

    2. implicitní- mezilidské vztahy, prožívání, chování



další dělení podle rozličných hledisek...

paměť názorná – spojená s tím, co už jsme někdy vnímali, pamatujeme si i bolest, uplatňují se představy

slovně-logická paměť – se týká toho, co je vyjádřeno slovy a zpracováno logcky, myšlením bezděčně si zapamatujeme to, co nás výrazně upoutá, co je spojeno se silným emočním zážitkem, co je pro nás velmi významné záměrnost je spojená s jistým cílem, úsilím, vůlí

Emocionální paměť - lépe si pamatujeme citově zabarvené zážitky

u každého převládá jeden typ této paměti

paměť se zdokonaluje a rozvíjí cvičením, používáním logické pamění (uspořádávání do celků) nestačí však mechanické




Komunikace


  • komunikacejedná se o společenský proces, proto užíváme termínu sociální komunikace; jde vzájemné sdělování (formou dialogu, v některých oborech se užívá pojmu tok informací)

  • představuje sdělování a přijímání informací v sociálním chování a v sociálních vztazích

  • probíhá jak tváří v tvář, bezprostředně, tak i „na dálku“ (dopisy, vzkazy)

  • může se týkat věcí vzdálených prostorově i časově

  • může se týkat věcí abstraktních a neexistujících (pouze naše fantazie)

  • komunikační strategiepředem promyšlená komunikační strategie je základem dobrého projevu, ať už mluveného nebo psaného

  • v mezilidském styku platí:

a) není možné nekomunikovat – vždy něco sdělujeme

b) není možné nemetakomunikovat – nesdělujeme si holá fakta (není důležité jen to, co říkáme, ale také jak a v jaké situaci to říkáme)

c) není možné nijak se netvářit – když něco sdělujeme, vždy se přitom nějak chováme a to prozrazuje, jaký postoj máme k tomu co říkáme:

  • sdělujeme svůj postoj posluchači

  • sdělujeme druhému své sebepojetí

  • sdělujeme si kvalitu našeho vzájemného vztahu

  • sdělujeme si pravidla našeho vzájemného styku

  • sdělujeme si žádosti

d) komunikace zahrnuje verbální i neverbální složku


Druhy komunikace mezi lidmi

  • a) verbální (slovní) – (jazykové projevy – důležitý je obsah sdělení, tempo, tóny řeči, srozumitelnost, atd.)

b) neverbálnítzv. „mluva těla“ (mimika, gestikulace, chování)

  • a) jednocestnámonolog

b) dialogsymetrický (oba účastníci hovoří navzájem), asymetrický (jeden účastník hovoří k druhému)

  • a) vertikálníkomunikace nadřazeného a podřazeného (např. rodiče a děti, šéf a zaměstnanec)

b) horizontálníkomunikace ve stejné rovině (např. kamarádi)

  • a) řetězová (šíření nějaké zprávy, při hře „Tichá pošta“, atd.)

b) ohnisková (přednášející, šíření zprávy z jednoho místa)

c) kruhová (debata ve skupině, kroužku)

  • a) formálníjen 1 téma, které je důležité a aktuální

b) neformálnízahrnuty city a emoce, možnost jiných témat


Zásady komunikace v dialogu

  • vzájemně se vnímat a naslouchat si

  • neskákat si do řeči

  • udělat druhému prostor

  • vyjasnění si problému

  • věcnost, smysluplnost, upřímnost, taktnost

Základní typy sociální komunikace

  1. meziosobní

  • je přirozeným východiskem pro všechny typy komunikace

  1. skupinová

  • vytváří složitější komunikační sítě (např. školní vyučování)

  1. masová

  • hromadná, uskutečňovaná prostřednictvím tisku, televize, rozhlasu a jiných médií (Internet atd.)


Meziosobní komunikace

  • realizuje se jazykem, slovy a prostředky neverbálními

  • probíhá nejméně po dvou významových liniích:

a) tematické, obsahovéto je to, co se sděluje nebo přijímá

b) výkladové, interpretačníto, jaký význam tématu komunikující lidé přikládají

  • paralelní užívání verbálních a neverbálních prostředků je důležité pro význam toho, co sdělujeme (např. výraz tváře nebo intonace hlasu rozhodne, zda poznámka mluvčího bude vyložena jako vtip nebo ironie)

  • základní formou verbální komunikace je rozhovorzáměrný jazykový styk, v němž střídavě mluví několik osob a který probíhá v konkrétní sociální situaci

  • rozhovor je nejběžnější formou interpersonální komunikace – člověk sděluje něco o něčem druhému člověku

  • předpokladem je znalost systému jazykových prostředků (stejný jazyk a podobná slovní zásoba)

  • jednocestná komunikaceverbální komunikace je jednoduchá, přesná, jasná, realizovaná slovy, kterým ostatní dobře rozumí

  • pohled na věc z různých úhlů pohledukomunikující uvažují každý z poněkud jiných pozic (úhlů pohledu) a nerozumějí si (a tudíž se ani nemohou dohodnout)

  • neverbální složka komunikace – využívá neverbálních prostředků ke vzájemnému porozumění, ovlivňování i vyjadřování vzájemných vztahů

  • k neverbálním prostředkům komunikace patří naše tělo - někdo ovládá „mluvu těla“ lépe, někdo hůře (je to čistě specifické, ale cvičením se dá vylepšit)

  • hlavními aspekty mluvy těla je naše mimika a oči, postoj a gesta

  • mimika a oči: mimickými výrazy našeho obličeje se dají vyjádřit naše aktuální nálady – usmíváme se (jsme šťastní, rozpačití, pohrdaví, zamilovaný), mračíme se (jsme smutní, podráždění), ceníme zuby (jsme rozzuření), máme otevřená ústa a vykulené oči (jsme vystrašení, udivení) – možností je mnoho

  • oční kontakt je v komunikaci důležitý – posluchač, který se dívá na řečníka tak vyjadřuje svůj zájem o jeho projev

  • chybou je, když nám někdo něco sděluje, dívat se jinam, řečník může nabýt dojmu, že nás jeho projev nezajímá a znejistí

  • také není vhodný tzv. „prázdný výraza zíravý pohled (vykulené oči) – působí nepřirozeně

  • v rozhovoru udržujeme kontakt očima mezi 50% až 60% když hovoříme a mezi 75-85% času když nasloucháme

  • gesta: gesta rukou a pohyby těla zvyšují pozornost posluchačů

  • gesta nesmějí přitahovat více pozornosti než mluvené slovo, ale naprostá nehybnost také nepůsobí dobře

  • stručná pravidla gestikulace:

  • gesta by měla být přirozená

  • neměla by být křečovitá

  • gesta by měla mít svůj význam a měla by navazovat na mluvené slovo

  • měla by být sladěna s pohyby ostatního těla






ASERTIVITA



-Pojem a používání slova asertivita se datuje od 60.let,je původem z USA,kde bylo jeho heslem bylo ,,neříkejte ano,když chcete říci ne“.

-Pojem asertivita překládá slovník jako prosazování,nenásilně projevované sebevědomí,či troufalost

-Samotné slovo ,,Assert" znamená prosazovat, tvrdit nebo uplatňovat.

-Asertivita je způsob sociální komunikace vedoucí k emoční pohodě obou partnerů v dialogu, komunikace, jejímž cílem bývá dohoda přijatelná pro strany zúčastněné.

-Asertivita je poměrně uceleným komunikačním stylem, díky jehož užívání v kontaktu mezi lidmi se tito následně cítí emočně svobodní. Tato emoční svoboda plyne totiž z respektu vůči druhým lidem i vůči sobě samému

-Asertivita je o umění zacházet se svými emocemi tak, aby je člověk dovedl kontrolovat v okamžiku, kdy vznikají. Většina lidí si totiž uvědomí své emoce až v okamžiku, kdy jsou v nich nahromaděny - tehdy se kontrolují již těžce

-Asertivita je problém především pro méně průbojné lidi,pro ostatní bývá často samozřejmostí.Lidé citlivějších a jemnějších povah mají často problém vzít si, co jim právem náleží - to se týká hlavně např. schopnosti říct si o pomoc, podporu, pochvalu, klid, prosadit si,co by chtěli. Ustupování a vyhovování druhým však může vést k újmě dotyčných lidí a ve vystupňované podobě hrozí dotyčnému člověku depresivní stavy a nespokojenost se sebou samým.

Jednat asertivně znamená pohybovat se v určitém pásmu mezi plachostí a druhým extrémem - agresivitou; jinými slovy - neponižovat se, neškemrat, netrpět, nýbrž umět se uplatnit, a to neagresivně, s ohledem na druhé.

-Neasertivní lidé mají často problémy s respektováním ostatních lidí,platí také,že různí lidé vnímají asertivitu různě a čím méně je člověk asertivní,tím hůře asertivitu rozpoznává (může ji považovat za agresivitu,atp.).

-Umění asertivity je často považováno za umění slušně odmítnout,ale není tomu tak.Je to také umění přijímat i negativní věci, vznášet požadavky, chválit a kritizovat druhého a rovněž komplimenty a kritiku přijímat.

-Asertivita je jednou z cest, jak umět pomoci sobě samotným, vážit si sebe sama a být zodpovědní za to, co pro sebe uděláme i neuděláme,protože jedině s převzetím zodpovědnosti za své činy a s uvědoměním moci ovlivňovat svůj život jsme schopni si ho opravdu řídit.

-v žádném případě nelze chápat asertivitu jako soubor věcí,které má v té které situaci člověk udělat.Jde spíše o přístup a každý člověk si podle své povahy a schopností asertivní chování osvojí tak,aby mu vyhovovalo.Právě ,,neosobní“ asertivita např. pojišťovacích agentů,naučená v rychokurzech,může působit neupřímně

-Umění asertivity spočívá v:

  • -umění pochválit-podle psychologů pomůže daleko víc než kritika

  • -umět přijmout chválu-nezhodnocovat svoji zásluhu (,,To nic není“),stačí poděkovat

  • -kritika-musí být konstruktivní a obsahovat to,co se nám nelíbí,jaké pocity to v nás vyvolává a návrh na řešení

  • -příjem kritiky-je třeba ji nejdřív zvážit,pokud ji považujeme za neoprávněnou názor odmítnout,pokud je oprávněná,je lepší přijmout opatření do budoucna,než se zlobit,nebo omlouvat

  • -afektivní útok-neracionální napadnutí-zde je lepší dát druhému za pravdu,protože uvádění na pravou míru a racionální protiargumenty by ho jen rozlítily,racionální řešení se odkládá na později

  • -požadavky-je třeba požadavek formulovat a zdůvodnit ho,být důsledný

  • -odmítnutí neoprávněného požadavku-opět je zapotřebí jasné formulace,důslednosti.Pokud nic nepomáhá,tak je na místě kompromis



Deset asertivních práv

V souvislosti s asertivitou se také objevuje několik práv-v podstatě slouží k tomu,aby si člověk uvědomil,že se nemusí za své názory stydět a nikdo by ho za ně neměl odsuzovat(pokud jimi ovšem neomezuje práva jiných lidí).Tato práva jsou:

  1. právo sám posuzovat svoje chování,myšlenky a emoce a být za jejich důsledky sám odpovědný

  2. právo dělat chyby a být za ně odpovědný

  3. právo dělat nelogická rozhodnutí

  4. právo nenabízet žádné výmluvy,či omluvy ospravedlňující své chování

  5. právo změnit svůj názor

  6. právo posoudit,zda a nakolik je člověk odpovědný za řešení problémů ostatních lidí

  7. právo být nezávislý na dobré vůli ostatních

  8. právo říct ,,Ne“

  9. právo říct ,,Já ti nerozumím“

  10. právo říct ,,Je mi to jedno.“

-asertivní chování je ve stresových situacích považováno za optimální.Naopak neideálními způsoby v takových situacích jsou otevřeně agresivní chování(výbuch zlosti,má za následky nepříjemné pocity na obou stranách) ,manipulativní chování (nepřímá agrese,manipulátor záměrně vytváří napjaté prostředí a pak volí nenápadné donucující prostředky typu ,,jestli to neuděláte,tak mě zklamete,budu mít problémy,atd.),či pasivní chování (sebelítost,zbavování se odpovědnosti,člověk dosáhne jen svého zklamání)



-v současné době se objevuje velké množství tréninků a kursů asertivity,které nabízí zvládnutí technik asertivního chování,procvičení vhodných formulací při prosazování svých přání,naučení jak mít sám sebe raději.Asertivita je vítána i ve firmách,prozrazuje hodně o sebevědomí a schopnostech člověka(práce v kolektivu,atp.).Podle psychologů je v moderní společnosti velmi důležité umění prosadit se,umět vyjádřit svůj názor a stát si za ním. Jinak se člověk vystavuje nebezpečí,že s ním bude manipulováno a že bude využíván.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

doplníčeček2 - paměť

(brusinka, 12. 3. 2008 14:24)

PAMĚŤ

paměť tvoří soubor psychických procesů a vlastností, které umožňují osvojení zkušeností, jejich zapamatování, uchování a vybavení

základní procesy paměti jsou:

a) zapamatování (vštípení, uložení do paměti)
b) uchování (přebývání v paměti)
c) vybavení (aktualizace z paměti do životní reality může mít podobu “jen” znovuvybavení, kdy si sami nedokážeme věc vybavit, ale bezpečně ji umíme vybrat z nabízeného souboru)
d) zapomínání (vyhasínání, vymazání paměťových stop)

paměť dle Atkinson-Shiffriinova dělení:

Senzorická paměť: souhr vizuální, hmatové a sluchové paměti, vizuální v sobě info uchovává jednu desetinu sekundy (vizuální, viz pohybování svíčkou ve ztemnělé místnosti, vidíme i trajektorii) sluchová cca 3 sec -->
senzorická pam. nám umožňuje lépe si zapamatovat inf.sluchovou

Krátkodobá paměť: přechovává inf.potřebné k určité činnosti, vědci se stále přou, co to vlastně je, úložná pam? jen spousta procesů?součástí senzorické? funkčnost vteřiny až minuty, objem nelze zvětšovat.

Dlouhodobá paměť: inf. z ní nemizí, pouze se stávají těžko dostupnými, nebo se přepisují novými. Dělí se na epizodickou (pamatuji si, co jsem dělala včera) a sémantickou (fakta, významy slov...) pak se dělí ještě na spoustu dalších (explicitní/implicitní..bordel mají i odborníci)


další dělení podle rozličných hledisek...

paměť názorná – spojená s tím, co už jsme někdy vnímali, pamatujeme si i bolest, uplatňují se představy

slovně-logická paměť – se týká toho, co je vyjádřeno slovy a zpracováno logcky, myšlením bezděčně si zapamatujeme to, co nás výrazně upoutá, co je spojeno se silným emočním zážitkem, co je pro nás velmi významné záměrnost je spojená s jistým cílem, úsilím, vůlí

Emocionální paměť - lépe si pamatujeme citově zabarvené zážitky

u každého převládá jeden typ této paměti



zapomínání: Nejpřijímanější teorií je vyhasínání nervových spojů. Pokud tedy danou informaci nevyužíváte, je vytěsněna do nevědomí – naopak při jejím častém užívání se nervový spoj stává silnějším a následně si ji rychleji vybavujete.
je to přirozený proces, má ochranou fci

Zapamatovat si všechno nelze, protože by to naše psychika nezvládla (musí být v pohotovosti přijímat vše nové, aktuální a důležité)

paměť se zdokonaluje a rozvíjí cvičením, používáním logické pamění (uspořádávání do celků)

nestačí však mechanické opakování – záleží na motivaci, myšlenkovém zpracování obsahu toho, co si chceme osvojit

doplníčeček

(brusínka, 3. 3. 2008 20:17)

perfektně udělaná otázka!! doplňuju akorát to učení a paměť, jak jsem si ji poskládala z netu a tak...

UČENÍ
psychický proces probíhající celý život, podílí se na něm selá osobnost

učení (širší vymezení) = každé obohacování individuální zkušenosti v průběhu celého života

učení (užší vymezení) = záměrné, cílevědomé, systematické získávání vědomostí, dovedností, návyků aj.

člověk se narodí se základními nepodmíněnými reflexy (dýchání, vylučování)

v průběhu života člověk vytváří podmíněné reflexy - spojené s učním, mohou vyhasínat

4 fáze učení:

motivační - slabá a silná motivace
poznávací - pronikání do daného problému, seznamování se s problémem
výkonná - pochopení, vyřešení daného problému (nebo konstatování neúspěchu), osvojení si,
naučení se dané látky

kontrolní - prověřování naučeného, kontrola

druhy učení:

intelektové - osvojování způsobu řešení problému, pracuji pouze hlavou
senzomotorické - osvojování si dovedností, návyků, př. učit se chodit, tancovat, řídit, psát na stroji, malovat
sociální - začleňování se do společnosti, učení se žít mezi lidmi, př. tolerance, schopnost přijmout jiný názor, podřídit
se autoritě, ale také sebeprosazování se


efektivita učení: závisí na

motivace - nejlépe na střední úrovni X příliš silná motivace - stres

intelektové schopnosti - velmi důležité

únava - fyzické či duševní

pracovní zázemí - pracovní kout, stůl

metodě učení -->
metody učení: pravidelnost - lépe několik hodin denně něž několik hodin za měsíc (nárazové), kratší učení, rozdělení učení na části, učení se na poslední chvíli

snaha pochopit - ne nazpaměť

uspořádání či výběr nejdůležitějších poznatků

podtrhávání, barevné zvýraznění

pospolitost - učit se v kolektivu

použití taháků (...? to na netu fakt bylo:)

střídání činností, předmětů (nejtěžší předmět zařadit doprostřed)

učení bez zvukové kulisy