Jdi na obsah Jdi na menu
 


8.VZNIK A VÝVOJ MEZINÁRODNÍCH ORGANIZACÍ (SVĚTOVÉ ORGANIZACE SPOLEČNOST NÁRODŮ A OSN, VOJENSKÉ ORGANIZACE, REGIONÁLNÍ ORGANIZACE

1. 3. 2008

VZNIK A VÝVOJ MEZINÁRODNÍCH ORGANIZACÍ (SVĚTOVÉ ORGANIZACE SPOLEČNOST NÁRODŮ A OSN, VOJENSKÉ ORGANIZACE, REGIONÁLNÍ ORGANIZACE).

GLOBÁLNÍ PROBLÉMY LIDSTVA A JEJICH MOŽNÁ ŘEŠENÍ (FAIR TRADE).


Mezinárodní vztahy

Věda o mezinárodních vztazích se zabývá nalézáním bezpečnějších a efektivnějších prostředků organizace vztahů mezi lidmi, společnostmi, vládami a ekonomikami. Soustřeďuje se na vývoj a strukturu mezinárodních společenství.

Za subjekty mezinárodních vztahů jsou pokládány zejména suverénní státy, t.j. ty, které mají svrchovanou moc nad obyvatelstvem svého území.

Vzhledem k nutnosti spolupráce mezi státy je předmětem mezinárodních vztahů zejména proces integrace. Integrace je proces sjednocování, v případě Evropy jde o spojování jednotlivých států ve vyšší celek v zájmu hospodářské a politické stability, ale při zachování státní suverenity členů.

Mezinárodní vztahy a organizace 

V minulosti se vztahy mezi státy rozvíjely jen na základě mezinárodních dohod a smluv. Teprve na počátku 19. století byly zaznamenány první pokusy o vytvoření mezinárodních organizací, spočátku jen velmi volných. Skutečný rozvoj mezinárodních organizací nastal až ke konci 19.století. Jejich vznik a činnost usnadnil především rozvoj moderních komunikačních technologií, zejména telefonu a telegrafu.

První mezinárodní organizací v novodobých dějinách byla Svatá aliance, která vznikla v roce 815 po Vídeňském kongresu. Sdružovala evropské monarchie (Rakousko, Prusko, Rusko) a smyslem její existence byl společný boj proti republikánům a liberálům a vzájemná pomoc při potlačování revolucí. Tu si členské země v roce 1848 skutečně poskytly k velké škodě evropských demokratických sil.

Formy mezinárodních vztahů

Existují dvě formy mezinárodních vztahů:

  • státy je mezi sebou budují na základě mezinárodních smluv a dohod

  • státy je mají určené v rámci mezinárodních organizací

Mezistátní dohody a smlouvy upravují vztahy mezi státy a vytvářejí základ pro mezinárodní spolupráci. Obsahují přesné formulace. Mohou být bilaterální mezi dvěma státy nebo multilaterální mezi více státy.

Každý stát je schopen zajišťovat své zájmy na národní úrovni jen do určité míry. Existuje přitom široké spektrum zájmů – politických, bezpečnostních i hospodářských, které lépe prosadí jen v těsné a trvalé spolupráci s ostatními státy. Proto existují a vznikají stále nové mezinárodní organizace.

Mezinárodní organizace jsou vyšší formou spolupráce mezi státy, ta jejich vznikem nabývá institucionální podobu. Státy postupují část svých pravomocí společným orgánům nebo se v nich snaží prosadit svůj vliv. Spolupráce států v rámci mezinárodních organizací je trvalá a na rozdíl od smluv a dohod se neustále rozvíjí.

Mezinárodní organizace se dělí podle velikosti na :

  • regionální, které vyvíjejí činnost jen v některých státech světa

  • globální, které vyvíjejí činnost celosvětově a jejichž členy je většina států

Dále se mezinárodní organizace dělí podle oblasti zájmu :

  • politické

  • hospodářské

  • oborové pro výměnu informací a zajištění společných norem a pravidel

Každá mezinárodní smlouva nebo členství v mezinárodní organizaci musí být nejprve schváleny příslušnými orgány daného státu v souladu s jeho právní úpravou. V některých státech je třeba schválení vládou a následná ratifikace zákonodárným sborem a hlavou státu. Teprve potom se smlouva nebo členství v organizaci stává závazným. Stále více oblastí zájmů přsahuje hranice a možnosti jednotlivých států, které proto kooperují a koordinují v rámci mezinárodních organizací svoji činnost. Děje se tak především v důsledku rostoucí provázanosti světového obchodu a také v souvislosti s globálními riziky, která doprovázejí technický pokrok a ekonomickou globalizaci. Státy jsou spojovány také politickými zájmy.

Mezinárodní kooperace (spolupráce mezi státy) prostřednictvím mezinárodních organizací doplňuje roli státu tam, kde je nezbytná, ale i výhodná. Státy, které se nechtějí na činnosti mezinárodních organizací podílet, se mohou dostat do mezinárodní izolace.

Organizace spojených národů (OSN) 

Organizace spojených národů je nejznámější a celosvětově nejvíce uznávanou mezinárodní institucí. Posláním OSN je udržování světového míru a spravedlivých vztahů mezi státy. Snaží se zajistit členským státům jejich suverenitu. Poskytuje však členským státům také rozsáhlou a trvalou humanitární a rozvojovou pomoc.

Světová organizace zastřešuje několik desítek institucí a orgánů, které vyvíjejí vlastní činnost po celém světě (např. Mezinárodní měnový fond, Světová banka, ECOSOC, WHO, UNESCO, FAO).

Organizace spojených národů byla založena 24. 10. 1945 v USA v Dumbarton Oaks, a to na základě přijetí charty OSN na konferenci v San Francisku 50 státy včetně Československa. Chce důsledněji navázat na činnost meziválečné Společnosti národů, založené v roce 1919, která skončila svoji činnost na začátku druhé světové války a formálně byla zrušena v roce 1946, protože neobstála jako garant kolektivní bezpečnosti a světového míru. Hlavní sídlo OSN je v New Yorku.

Orgány OSN

  • Rada bezpečnosti (Security Council) – je nejvyšším výkonným orgánem OSN se základní odpovědnosti za udržení míru, její rezoluce jsou právně závazné. Těmi vyzývá členské země ke změně jejich politiky. Rada bezpečnosti má 15 členů, 10 členů je volených na dva roky, 5 je stálých. Rozhodující vliv mají její stálí členové: Spojené státy americké, Velká Británie, Francie, Ruská federace a Čína. Tyto státy disponují právem veta, kterým mohou zamítnout jakýkoliv návrh OSN.

  • Valné shromáždění (General Assembly) – je po Radě bezpečnosti druhým vrcholným politickým orgánem OSN, ve kterém jsou zastoupeny všechny členské země. Při hlasování se řídí principem: jedna země = jeden hlas. Rezoluce a doporučení, které přijímá, ale nejsou závazné, výjimkou jsou usnesení týkající se vnitřního chodu OSN, volí generálního tajemníka OSN, Valné shromáždění na rozdíl od Rady bezpečnosti nedisponuje žádnými donucovacími prostředky.

  • Mezinárodní soudní dvůr (International Court of Justice) – založen v roce 1945, sídlí v Haagu, soudní orgán OSN, řešící mezinárodní obchodní spory mezi státy a firmami, jeho rozhodnutí jsou sice právně závazná, ale exekutivně nevynutitelná. Je tvořen sborem 15 soudců volených na 9 let Valným shromáděním a Radou bezpečnosti.

  • Hospodářská a sociální rada OSN (Economic and Social Council, ECOSOC) – monitoruje celkovou hospodářskou situaci v regionech, vytváří prognózy dalšího vývoje a navrhuje příslušným vládám opatření, není zaměřena jen na finance a měnu jako brettonwoodská instituce, sleduje i vedlejší aspekty hospodářského rozvoje.

  • Poručenská rada (Trusteeship Council) – vykonává dozor nad výkonem správy poručenských území.

Sekretariát OSN – tvořen generálním tajemníkem , který je nejvyšším správním úředníkem, a dalšími zaměstnanci

Česká republika byla v letech 1994 – 95 nestálým členem Rady bezpečnosti OSN. Předsedou 57. zasedání Valného shromáždění OSN, jehož hlavní část se konala na podzim 2002, byl bývalý ministr zahraničních věcí ČR Jan Kavan. ČR vystupuje na půdě světové organizace velmi aktivně.

Zvláštní formou řešení mezinárodních obchodních sporů jsou arbitráže, které mohou být vedeny u vyšších obchodních soudů ve třetích zemích. Např. ČR v r. 2002 prohrála po druhé arbitráži mezinárodní soudní spor o ochranu zahraničních investic s americkou společností CME.

Poručenství je omezení suverenity státu ve prospěch jiného státu.

V roce 1945 byl na funkci generálního tajemníka OSN navrhován Jan Masaryk.

Generální tajemníci OSN:

  • Trigve Lie (Norsko) 1946 – 1952

  • Dag Hammarskjöld (Švédsko), 1952 – 1961

  • U Thant (Barma), 1961 – 1971

  • Kurt Waldheim (Rakousko), 1972 – 1981

  • Javiér Pérez deCuellar (Peru), 1982 – 1990

  • Butrus Butrus-Gháli (Egypt), 1991 – 1996

  • Kofi Annan (Ghana), 1996 – (2003)


 

 

Mezinárodní trestní tribunály

V 90. Letech vznikly na půdě OSN mezinárodní trestní tribunály, které po vzoru norimberského tribunálu pro německé válečné zločince z roku 1945 stíhají pachatele novodobých zločinů proti míru a lidskosti. Soudy posuzují vinu i nejvyšších politických představitelů zemí zúčastněných na konfliktu a jsou oprávněny vynášet tresty. Jako nejvyšší možný trest mohou udělit doživotní vězení,na které se nebude nikdy vztahovat žádná amnestie. Válečné zločiny a zločiny proti lidskosti jsou nepromlčitelné. Ve statutu Mezinárodního vojenského tribunálu pro soud nad hlavními válečnými zločinci v Norimberku v roce 1945 jsou určeny tři hlavní zločiny:

  • zločiny proti míru – se týkají vedení, přípravy a rozpoutání agresivní války nebo války porušující mezinárodní smlouvy, záruky či dohody

  • válečné zločiny – jsou porušením válečných zákonů a zvyků, zahrnují vraždu, deportaci civilního obyvatelstva z okupovaných území na nucené práce nebo za jakýmkoliv jiným účelem, špatné zacházení s civilními obyvateli, popravu rukojmí, rabování majetku apod.

  • zločiny proti lidskosti – zahrnují vraždu, vyhlazování, zotročování, deportace a veškeré jiné nelidské činy spáchané proti civilnímu obyvatelstvu, pronásledování z důvodů politických, rasových a náboženských

Mírové síly OSN

Mírové síly OSN (tzv. modré barety) jsou vojenské jednotky, které členské státy na základě příslušné rezoluce poskytnou OSN k udržování míru v nestabilních částech světa. Každý stát může sám rozhodnout, kam své vojáky vyšle. V rámci plnění úkolů spadají pod kompetenci OSN a jednotlivé vlády už na ně nemají přímý vliv. V současné době pracují dva mezinárodní soudy OSN: Mezinárodní soudní tribunál pro bývalou Jugoslávii a Mezinárodní soudní tribunál pro Rwandu. Poprvé byly modré barety nasazeny v roce 1948 na Předním východě.

ČR se od roku 1992 podílí na mírových misích, čeští vojáci sloužili ve většině mírových sborů, které v jihovýchodní Evropě působily: UNPROFOR (Chorvatsko), IFOR, SFOR (Bosna a Hercegovina) a KFOR (jugoslávské Kosovo). 



Mezinárodní organizace začleněné do systému OSN

  • Mezinárodní měnový fond (International Monetary Fund) – založen v roce 1944 v Bretton Wood, sídli v Washingtonu, patří společně se Světovou bankou k tzv. Bretton-Woodských institucím, podporuje stabilitu měnových systémů ve světě, poskytuje za tímto účelem členským státům úvěry.

  • Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj/Světová banka (The World Bank Group) – založena v roce 1944 v Breton Wood, sídlí ve Washigtonu, úzce spolupracuje s Mezinárodním měnovým fondem, poskytuje členským zemím dlouhodobé úvěry určené ke změnám struktury jejich ekonomiky a ke zvýšení jejich hospodářského potenciálu.

  • Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu(UNESCO) – založena v roce 1946, sídlí v Paříži, podporuje členské státy finančními příspěvky i odbornou pomoci při rozvoji vzdělanosti a péče o děti, zejména v chudších státech, rovněž pečuje o kulturní hodnoty v členských zemích. V ČR je do seznamu zařazeno 11 památek: Praha, Holašovice, Český Krumlov, Kutná Hora, Telč, Žďár nad Sázavou (Zelená Hora), Litomyšl, Olomouc (Sloup Nejsvětější Trojice), Kroměříž, Lednicko-Valtický areál, Brno (vila Tugendhat). V roce 2003 byla na seznam UNESCO zapsána také bazilika sv. Prokopa a Židovská čtvrt v Třebíči.

  • Dětský fond (UNICEF) – založený v roce 1946, pomáhá zlepšovat život dětí.

  • Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR)

  • Program OSN pro životní prostředí (UNEP)

  • Organizace spojených národů pro výživu a rozvoj (FAO) – založena v roce 1943, sídlí v Římě, poskytuje odbornou pomoc při plánování zemědělské výroby, zabývá se přímou pomocí chudšších států v oblasti výživy.

  • Světová zdravotnická organizace (WHO) – založena v roce 1948, sídlí v Ženevě, sleduje stav lékařské péče a zdravotní vývoj populace ve všech státech světa, navrhuje opatření a poskytuje širokou pomoc chudším státům. Den založení WHO (7. 4.) se každoročně slaví jako Světový den zdraví.

  • Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA)

  • Světová organizace pro duševní vlastnictví (WIPO) – založena v roce 1967, vykonává dozor v oblasti ochrany autorských práv apod.

Opatření při ohrožení míru

OSN disponuje řadou prostředků pro udržení míru. Mezi nejvýznamnější patří přijetí rezoluce. Vyšší nástroje, kterými Rada bezpečnosti může zakročit při porušování míru, jsou sankce, embargo nebo bojkot. Všechny musí být schváleny novými rezolucemi.

  • Rezoluce (z lat. Resolutio – rozhodnutí) může přijímat jen Valné shromáždění nebo Rada bezpečnosti. Ovšem pouze rezoluce přijaté na půdě Rady bezpečnosti a schválené všemi stálými členy jsou závazné ; obsahují požadavky Rady bezpečnosti a jsou adresovány členským státům OSN, které hrubě porušují její nejzákladnější principy. Rezoluce většinou požadují ukončení vojenských agresí a mezinárodního násilí. Na půdě OSN v posledních letech roste vůle přijímat rezoluce a sankce nejen vůči státům, které porušují mír, ale také vůči státům s nedemokratickými režimy, pokud omezují svobodu vlastních obyvatel zvláště hrubým způsobem. Nejvíce rezolucí OSN přijala vůči Izraeli, proti jeho dlouholeté okupaci území sousedních států (dosud okupuje části území Jordánska, Egypta a Sýrie). Jordánsko a Egypt se již okupovaného území vzdaly ve prospěch nového arabského státu na tomto území – Palestiny. Mnoho rezolucí přijalo OSN také proti Jihoafrické republice (1962 – 1994), jejíž rasistický režim nepodporoval ani východní a i západní blok a na odsouzení jejího režimu tak panovala vzácná mezinárodní shoda.

  • Embargo (ze šp. embargo = zábrana) je nejmírnějším donucovacím prostředkem OSN vůči státům, které porušují mír. Členské státy nesmějí vyvážet zbraně ani vojenský materiál do států, vůči nimž je embargo vyhlášeno. Někde se embargo týká také strategických surovin, zejména dovozu ropy a zemního plynu. Smyslem těchto opatření je oslabení vojenské síly embargovaných států. Embargo na vývoz zbraní bývá velmi často porušováno, a to nejen vládami, ale také obchodními firmami a výrobci zbraní. OSN proto většinou musí zajistit také vojenskou kontrolu přístupu do států, vůči kterým je embargo vyhlášeno.

  • Sankce (z lat. sanctio = usnesení, příkaz) bývají většinou hospodářské a plošné. Státy neřídící se přijatými rezolucemi a ignorující mírové úsilí mezinárodního společenství jsou sankcemi hospodářsky izolovány od zbytku světa. Členské státy OSN po přijetí sankcí vůči některému státu nesmějí s tímto státem obchodovat.

USA občas přijímají vlastní hospodářské sankce vůči jiným zemím, např. v 60.letech vůči Kubě, nejsou ale mezinárodně závazné, protože je neschválila OSN.

  • Bojkot (podle angl.kapitána Boycotta) je politickým nástrojem. Postiženému státu je dočasně pozastaveno jeho členství v mezinárodních organizacích (včetně sportovních – nesmí se zúčastnit ani olympijských her), je politicky izolován od zbytku světa. Stát postižený bojkotem zpravidla nesmí navštěvovat ani cizí státnici s výjimkou zvláštních vyslanců OSN. Formou bojkotu je i omezení nebo úplné přerušení diplomatických styků. K tomu se občas uchylují také státy, které vedou spory s jinými státy či se vzájemně neuznávají. Při přerušení diplomatických styků jsou uzavřena diplomatická zastoupení a pozastaveny i mezinárodní a mezistátní smlouvy. Přerušení diplomatických vztahů potom značně komplikuje nejen obchodní výměnu a vědeckou spolupráci, ale také cestování a výměnu informací mezi státy, které diplomatické styky přeruší. Na světě existují státní útvary, které udržují diplomatické styky pouze s jedním státem, nebo jen s několika státy, ale mezinárodní společenství jako celek jim nepřiznalo mezinárodně právní subjektivitu. Jedná se o nelegitimní samozvané státy. Nejčastěji je vyhlašují separatisté, kteří usilují na území existujícího, mezinárodně uznaného státu o vyhlášení vlastního nového státu, obvykle na národnostním nebo náboženském principu. Většinou se uchylují k ozbrojenému boji nebo různým formám terorismu.

V krajních případech ohrožení míru nebo při vážném porušení mezinárodního práva přistupuje OSN k přijetí rezoluce umožňující vojenský zásah. Na rezoluci umožňující vojenský zásah se musí shodnout všech pět stálých členů Rady bezpečnosti a nadpoloviční většina nestálých členů. Vojenský zásah schválený rezolucí je pouze jedním z vojenských prostředků v rukou OSN. Dalšími jsou mírová nebo pozorovatelská mise.

  • Vojenský zásah je ofenzivní vojenskou akcí vedenou buď přímo vojsky OSN nebo některým z pověřených vlivných států (nejčastěji USA) pod patronací OSN.

  • Mírová mise OSN připadá v úvahu pouze tehdy, je-li válečný konflikt na postiženém území již ukončen nebo se alespoň chýlí ke konci. Vojska OSN nestojí na žádné straně konfliktu a pouze udržují mír v oblasti. Mají právo zasáhnout v omezené míře proti jeho narušitelům. Předpokladem pro mírovou operaci OSN je souhlas všech bojujících stran.

  • Pozorovatelská mise OSN je vysílána do oblasti napětí nebo přímo do válečného konfliktu. Její členové nesmějí do konfliktu nijak zasahovat.

V minulosti jednotlivé státy vůči sobě uplatňovaly další vojenský prostředek povolený mezinárodním právem – vyhlášení války. Přestože tento prostředek nebyl z mezi národního práva nikdy vypuštěn, dnes se prakticky nepoužívá. Vyhlášení války legitimuje použití vojenské síly vůči jinému státu.

V období válečného stavu má válčící stát právo dočasně zabavit majetek nepřátelskému státu na svém území, zadržet nebo vypovědět ze země jeho občany, zavést trest smrti a vojenskou povinnost pro vlastní občany, omezit svobodu projevu i pohybu a vůči území nepřátelského státu použít vojenskou sílu a v mezinárodních vodách použít vojenské prostředky proti jeho vojenským lodím. Ozbrojené konflikty, které začaly vyhlášením války, musí být ukončeny mírovou smlouvou. Mírová smlouva určuje viníka války, stanoví rozsah válečných škod a přiměřenou výši náhrad a především upravuje poválečné vztahy mezi znepřátelenými státy. Právě kvůli obtížnosti uzavírat mírové smlouvy se dnes státy aktu vyhlášení války vyhýbají. Od roku 1945 se všechny válečné konflikty obešly bez oficiálního vyhlášení války. Vyhlášení války ze strany OSN se dnes nahrazuje přijetím rezoluce povolující použití vojenské síly.

V letech 1962 – 1994 byli bojkotováni sportovci z Jihoafrické republiky, v letech 1992 – 1995 sportovci z Jugoslávie kvůli účasti země na válečném konfliktu.

Mezinárodní subjektivita znamená, že stát je uznán většinou ostatních států a stává se rovnoprávným členem mezinárodního společenství. Pouze mezinárodně uznané státy se mohou stát členy OSN.

Na území Evropy dnes existuje několik nelegitimních států, ve kterých drží moc separatisté, např. Severokyperská turecká republika vytvořená na Kypru.

Nejrozsáhlejšími vojenskými zásahy OSN byly vojenské akce proti severní Koreji v letech 1950 – 1953 (Korejská válka) a vojenská akce proti Iráku v roce 1991.

Přikladem mírové mise OSN je rozmístění mnohonárodnostních kontingentů UNPROFOR, IFOR, SFOR a KFOR na území bývalé Jugoslávie v 90. letech.

Na pozorovatelských misích OSN se podílí také ČR.

Naposledy k aktu vyhlášení války přistoupily některé země v roce 1945, a to vůči Německu a Japonsku. Albánie a Řecko zůstávaly ve stavu vyhlášené války od roku 1941 až do roku 1991, kdy mezi nimi byla konečně podepsána dohoda o uzavření míru.

Vojensko-bezpečnostní mezinárodní organizace

Severoatlantická aliance (NATO)

Severoatlantická aliance (NATO) je nejvýznamnější vojensko-politickou organizací na světě. Její členové plánují společnou obrannou politiku a armády členských států podléhají společnému vedení.

Členy NATO jsou: Spojené státy americké, Kanada, Velká Británie, Německo, Francie, Španělsko, Itálie, Norsko, Dánsko, Island, Nizozemsko, Belgie, Lucembursko, Portugalsko, Řecko, Turecko, Polsko, Maďarsko, Česká republika, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Slovensko, Slovinsko, Rumunsko a Bulharsko.

O posledním rozšíření NATO se rozhodlo na summitu v Praze v listopadu 2002. K samotnému vstupu 7 nových členů došlo 29. 3. 2004. Sumit je vrchol, setkání nejvyšších představitelů. Turecko jako člen NATO vede na svém území válku s kurdskými povstalci, kteří chtějí od Turecka odtrhnout přibližně jednu čtvrtinu území. Turecko přesto nepožádalo ostatní členské země o přímou pomoc. Stejně jako Spojené státy americké, když se některé objekty v New Yorku a Washingtonu staly 11. 9. 2001 terčem teroristického útoku.

Členské státy si vzájemně garantují územní celistvost a státní suverenitu. Vstupem do aliance každý stát přijímá závazek podílet se na společné obraně a v případě potřeby pomoci jinému členskému státu, pokud bude napaden třetí stranou.

Orgány NATO

  • Rada NATO je nejvyšším politickým orgánem obranného paktu, jsou v ní zastoupeny všechny členské země, přijímá rozhodnutí o společné zahraniční politice a společném postupu členských zemí. Má zvláštní pravomoci zejména v době ohrožení světového míru nebo svrchovanosti některé členské země. Rada NATO rozhoduje také o přijetí nových členů nebo o společných vojenských akcích.

  • Severoatlantické shromáždění je širším politickým orgánem NATO, který sice přijímá doporučení a usnesení, ale nemá přímé pravomoci.

  • Generální tajemník NATO je nejvyšším reprezentantem, jeho pravomoci jsou šak omezené, je v podstatě nejvýše postaveným úředníkem Rady NATO.

  • Vojenský výbor a Výbor pro plánování – rozhodují o vojenských záležitostech. Politicky jsou podřízeny Radě NATO. Vykonávají její vůli a připravují realizaci jejich rozhodnutí. Samy nemají přímé rozhodovací pravomoci. Oba vojenské výbory plánují obranu a zbrojní programy. V případě politického rozhodnutí Rady NATO o provedení vojenské akce naplánují a realizují její provedení.

Partnerství pro mír

Partnerství pro mír bylo založeno v lednu 1994 jako instituce pro vojenskou spolupráci mezi členskými státy NATO a ostatními státy v celém euroasijském prostoru. Cílem je posílení bezpečnosti a stability v Evropě. Svými aktivitami zbližuje bývalé nepřátele a napomáhá k monitoringu vojenských aktivit, ke kontrole zbrojení, zprůhledňování hospodaření jednotlivých armád apod.

Další vojensko-bezpečnostní organizace

Západoevropská unie (ZEU) – založena v roce 1954 v Paříži, sídlí v Bruselu, je vojensko-bezpečnostní organizací sdružující vyspělé země západní Evropy působící vedle NATO a EU., sdružuje pouze evropské země a nemá takový vliv jako NATO. Vznikla pro kontrolu znovuvyzbrojování Německa. Maastrichtskou smlouvou byla zakotvena do obranné politiky Evropské unie.

Mezinárodní kriminální policie (INTERPOL) – založena v roce 1923 ve Vídni, sídlí v Lyonu. Je organizací ke společnému potírání mezinárodního zločinu a výměně informací mezi kriminálními policiemi členských zemí, v posledních letech se zaměřuje na boj proti mezinárodními terorismu.

Varšavská smlouva – dnes již neexistující vojenský blok komunistických zemí ve východní Evropě, založen v roce 1955 ve Varšavě, zanikl po pádu socialistických režimů v roce 1991, sídlo ústředních orgánů bylo v Moskvě, členy byly všechny evropské socialistické státy kromě Jugoslávie. Varšavská smlouva a NATO byly během !studené války“ nepřátelskými vojenskými bloky. Jedinou vojenskou akci byl v roce 1968 vstup spojeneckých vojsk na území Československa.

Strategická obranná iniciativa (SDI), dříve nazývaná jako program hvězdných válek, je protiraketovým obranným zbrojním programem Spojených států amerických.

ANZUS – tichomořský obranný vojenský pakt založený v roce 1952 USA, Austrálií a Novým Zélandem.

CENTO – původně Bagdádský pakt, vojensko-politické uskupení založené v roce 1955, členy byly Turecko, Írák, potom Velká Británie, Pákistán a Írán. V roce 1979 po ukončení členství jednotlivých států uskupení přestalo existovat.

SEATO (Organizace smlouvy pro východní Asii) – založena v roce 1954, sídlí v Bangkoku. Je to vojensko-politické uskupení mezi USA, Velkou Británií, Francií, Austrálií, Novým Zélandem, Pákistánem, Filipínami a Thajskem. Bylo orientováno proti Číně, severnímu Vietnamu a severní Koreji. Pakt zanikl v roce 1977.

Další významné mezinárodní organizace

Světová obchodní organizace (WTO, dříve GATT) – založena v roce 1995, sídlí v Ženevě. Prosazuje zjednodušení výměny zboží i služeb mezi státy a odstranění obchodních bariér ve světovém obchodě.

G8 je volné politické sdružení osmi hospodářsky nejvyspělejších průmyslových států světa: USA, Kanady, Ruska, Japonska, Německa, Velké Británie, Francie a Itálie.

Mezinárodní červený kříž – založen v roce 1863 v Ženěvě, kde sídlí. Je nejstarší nepřetržitě fungující mezinárodní organizací zaměřenou pouze na humanitární pomoci státům postiženým válkami či přírodními katastrofami. Funguje v těsné součinnosti, ale mimo strukturu OSN. Několikrát obdržel Nobelovou cenu za mír. V československu Založen v roce 1919.

Mezinárodní olympijský výbor – založen v roce 1894 v Paříži, sídli v Lausanne. Jeho posláním je podporovat rozvoj sportu a přispívat k míru a přátelství mezi národy; připravuje konání zimních i letních olympijských her, členy výboru mohou být pouze státy, na které nejsou uvaleny sankce OSN.

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoji (OECD) – založena v roce 1961, sídlí v Paříži. Sdružuje hospodářský vyspělé státy a prosazuje liberalizaci obchodu.

Rada Evropy – založena v roce 1949 v Londýně, sídlí ve Štrasburku. Je politickou organizací monitorující stav lidských práv v evropských zemích (členských i nečlenských). Podporuje rozvoj demokracie.

Evropský soud pro lidská práva – ustaven v roce 1955, sídlí ve Štrasburku, spadá pod Radu Evropy, mohou se k němu obracet jen občané členských států se stížnostmi na porušování lidských práv ve své zemi. Jeho rozhodnutí jsou závazná.

Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) – vznikla v roce 1955, sídlí ve Vídni. Tato politická organizace prosazuje principy kolektivní bezpečnosti přijaté na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v Helsinkách v roce 1975. Vysílá vlastní pozorovatelské mise do míst konfliktů.

Organizace států vyvážejících ropu (OPEC) – založena v roce 1960 v Bagdádu, sídlo má ve Vídni. Hospodářsko-politická organizace sdružující největší světové producenty ropy, reguluje cenu ropy a její těžbu v jednotlivých státech.

Britské společenství národů (Commonwealth of Nation) – vzniklo v roce 1931 jako svazek tvořený Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska a jejich bývalých kolonií a dominií. Členy je přibližne 50 zemí na všech 5 kontinentech(Kanada, Austrálie, Nový Zéland apod.), které udržují těsné hospodářské vztahy.

Společenství nezávislých států (SNS) – vzniklo v roce 1991 jako politicko-hospodářská organizace sdružující republiky bývalého Sovětského svazu (kromě Pobaltí), usilující také o vojenskou spolupráci.

Francouzské společenství (Communauté Francaise) – vzniklo v roce 1958 Jako nový způsob uspořádání vztahů Francie a jejich kolonií a svěřeneckých území. Smyslem měla být koordinace zahraniční, obranné a hospodářské politiky, v současné době má společenství spíše formální charakter.

Evropské sdružení volného obchodu (ESVO) – vzniklo v roce 1960, je obdobou Evropské unie, sdružuje vyspělé západoevropské země, které nejsou jejími členy. ESVO je pouze hospodářskou mezinárodní organizací, která neusiluje o politickou integraci ani o úplné sjednocení trhu. Členy ESVO jsou Švýcarsko, Norsko a Island, před rokem 1995 to bylo také Švédsko a Rakousko.

Evropská unie je mezinárodní organizace, která sdružuje evropské státy a jejímž cílem je politická a hospodářská integrace členských států.

Česká republika v mezinárodních organizacích

Česká republika je v současné době členem asi šedesáti mezinárodních organizací. Na ministerstvu zahraničních věcí fungují oddělení, která členství v těchto organizacích zabezpečují.

Česká republika se podílí na činnosti všech typů mezinárodních organizací. Z regionálních je členem těch, které fungují na území Evropy.


Zahraničně-politické cíle ČR

Mezi hlavní zahraničně-politické cíle české republiky patří další aktivní účast v procesu evropské integrace. Nejbližším cílem je přitom zavedení společné evropské měny v české republice.

V zájmu členství v Evropské unii se ČR přizpůsobuje evropským normám v politické i ekonomické oblasti, dokonce se vzdala své státní suverenity ve prospěch evropské unie a podřídila své zákony jejím zákonům.

Členství ČR v mezinárodních organizacích

Česká republika je členem několika evropských mezinárodních organizací:

  • Rada Evropy (politická organizace)

  • Západoevropská unie (vojenská organizace)

  • Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE,politicko-bezpečnostní organizace)

  • Partnerství pro mír (politicko-bezpečnostní organizace)

  • ČR má jako plnohodnotný člen Evropské unie své poslance v Evropském parlamentu. První volby do této instituce, kterých se zúčastnili čeští voliči,se konaly v červnu 2004.

  • ILO – mezinárodní organizace práce

  • NATO

  • OECD

  • OPCW – organizace pro zákaz chemických zbraní

  • OSN

  • Spoločenství demokratických zemí

  • Světový summit o udržitelném rozvoji

  • UNESCO

  • WTO – Světová obchodní organizace


Česká republika je členem několika regionálních mezinárodních organizací, které jsou zaměřeny středoevropsky:

  • Visegrádská skupina – politické sdružení čtyř středoevropských zemí (Polska, Maďarska, Slovenska a České republiky), které usilují o vstup do evropských struktur, spolupráce nemá institucionální podobu

  • Středoevropské sdružení volného obchodu (CEFTA) – od roku 1992 sdružuje státy střední Evropy (ČR, Maďarsko, Polsko, Slovensko, Slovinsko, Rumunsko), které usilují o členství v mezinárodních strukturách, a odbourává mezi nimi obchodní překážky a bariéry ve vzájemném platebním styku;cílem je vytvoření celní unie

  • Evropská unie

  • Frankofonie

  • CEI – Středoevropská iniciativa

Globální problémy lidstva

Globalizace

Globalizace neboli srůstání světa, je proces sbližování kultur a ekonomik různých národů a států.

Globalizace je zejména hospodářský proces, jenž se výrazně urychlil v polovině 70.let zavedením nových informačních technologií, které usnadnily obchodování na světových burzách a otevřely nové kožnosti především na finančním trhu. Dalšími vhodnými podmínkami pro rozvoj globalizačního procesu byly především liberalizace mezinárodního obchodu, vytváření jednotných mezinárodních trhů, přechod od sociálních států k liberálním a vytváření vhodných podmínek pro investice nadnárodních společností. Globalizace propojila jednotlivé trhy různých zemí zejména prostřednictvím obchodu se zbožím, službami, kapitálem a informacemi. Úroveň výroby a obchodu se z národní mění na globální.

Vlivem globalizace se postupně zvyšuje rozdíl mezi reálnou ekonomikou (tj. výroba, obchod se zbožím a službami) a symbolickou ekonomikou finančních obchodů (vytvořila se tzv. kasinová ekonomika, mezinárodní obchodování s měnou, akciemi a cennými papíry, která dosahuje většího objemu než reálná výměna zboží mezi státy; při obchodování s měnou vzniká spekulativní kapitál = zisk se odvíjí od pohybu kurzu).

Důsledky globalizace

Globalizace s sebou přináší řadu společenských důsledků:

  • reálná moc není v rukou vlád jednotlivých států, ale v rukou nadnárodních společností, tedy se přesouvá od veřejného k soukromému sektoru

  • hospodářská prosperita je stále více ovlivňována obchody na světových finančních trzích, už několik významných ekonomik zažilo od 70.let náhlý, nepředvidatelný propad, způsobený odlivem kapitálu

  • poklesl význam národního státu, státy jsou nuceny vytvářet co nejlepší podmínky pro přilákání mezinárodního kapitálu do své ekonomiky, což vede k investičním pobídkám a rozpočtovým škrtům ve prospěch investorů

  • při využití laciné pracovní síly se příjmy obyvatel snižují, což vede k nižším daňovým odvodům, a snižuje se i objem finančních prostředků na sociální stát; prudce rostou příjmy vyšší třídy a vytváří se tak úzká vrstva velmi bohatých

  • mění se mezinárodní dělba práce, protože společnosti přesouvají výrobu náročnou na množství pracovníků do rozvojových zemí, kde je levná pracovní síla, ve vyspělých zemch zůstává řízení společnosti, výzkum a odborně a finančně velmi náročné části výroby; dochází zde k deindustrializaci a zvýšení nezaměstnanosti

  • významným dopadem je i tzv. časoprostorová komprese, tj. zvyšující se pohyb a komunikace v prostoru+ mění se role prostoru a času, svět se jakoby zmenšuje; tento jev vede k dalšímu zvyšování nerovnosti, vzniká skupina lidí znevýhodněna tím, že nemůže využívat moderní informační systémy; čímž se snižuje jejich schopnost orientace a mobility v dnešním světě a kvalita jejich života

  • vlivem ekonomických faktorů se zesiluje nerovnoměrný sociální i ekonomický rozvoj, jednotlivé státy i jednotlivci nemají stejnou příležitost zapojit se do procesu globalizace

Následkem ekonomické globalizace a náhlých výkyvů na světových finančních a akciových trzích došlo v 90.letech k finančnímu kolapsu v Brazílii, Mexiku a Argentině.

Vliv globalizace na Českou republiku

Projevy globalizace v české ekonomice ve 2.polovině 90.let:

  • výrazný příliv zahraničního kapitálu

  • stabilní měna

  • odbourání některých jistot sociálního státu

  • větší množství pro export českých podniků

Kritika globalizace

Kritici ekonomické globalizace navrhují řešit její negativní důsledky rovněž globálně, tedy na půdě OSN, která pravidelně pořádá summity o životním prostředí a světové chudobě. Vyzývají proto k celosvětovým iniciativám za prosazení ekologického a sociálního zákonodárství ve všech zemích, které by zabránilo dosavadnímu neomezenému využívání přírodních i lidských zdrojů a hospodářským rozdílům ve světě.

Na negativní důsledky ekonomické globalizace upozorňují i renomovaní ekonomové. Globalizace totiž neřeší naléhavé problémy lidstva, jako jsou chudoba nebo životní prostředí, ale naopak tento nezdravý stav světa pomáhá udržovat a prohlubovat.

Významné globální problémy

Globální problémy se týkají celého mezinárodního společenství a nelze je účinně řešit na národní úrovni. Nejúčinnějším prostředkem při jejich řešení jsou proto mezinárodní organizace a stálý proces přijímání mezinárodních úmluv závazných pro všechny členy mezinárodního společenství.

Mezinárodní organizace ale nejsou schopny tyto problémy řešit jako celek. Řeší se jednotlivé problémy (např. konkrétní válečný konflikt, konkrétní živelná katastrofa), ale zatím se nedaří odstraňovat příčiny globálních problémů. V tomto směru mezinárodní organizace selhávají a jsou za to tvrdě kritizovány.

K nejzávažnějším globálním problémům patří:

Spotřeba surovin a energie, bohatství a chudoba – od konce 2. světové války došlo k několikanásobnému růstu světové spotřeby surovin a energie. Zvýšila se životní úroveň milionů lidí, u mnohem většího počtu lidí ale došlo k hlubokému ekonomickému propadu (týká se to zejména rozvojových zemí v Africe). Převážná většina světové populace žije v materiální nouzi a nemá přístup ke kvalitnímu vzdělání ani zdravotní péči. Rozvojové země trvale zaostávají za vyspělým světem a jejich státní dluh se stále zvyšuje.

Kvůli vysoké spotřebě energie a surovin ve vyspělých zemích, ve kterých žije asi jen jedna sedmina obyvatel planety a spotřeba je přes 80 % z celosvětové produkce energií i surovin, se hovoří o problému trvalé udržitelnosti života na naši planetě. Hospodářský zájem a průmyslový rozmach vedou ke stále se zvyšující produkci, roste také spirála negativních ekologických dopadů.

Populační a sociální problémy – světová populace by měla v roce 2050 dosáhnout 9,5 miliard lidí. S rostoucím počtem obyvatel sílí tlak na přírodní zdroje a na místa, která jsou vhodná pro život.

Ve většině zemí roste průměrná délka života obyvatel.V rozvojových zemích naopak miliony lidí trpí podvýživou a nemají přístup k pitné vodě a kvalitní zdravotní péči (až 50% lidí), což přispívá k šíření nemocí (zejména AIDS, horečnatá onemocnění apod.). Významným problémem je i negramotnost obyvatel, dačí se ale vzdělání rozšiřovat, takže počet negramotných klesá.

Zhoršování kvality životního prostředí – vyspělé země, které jsou způsobem svého života největší zátěží pro životní prostředí, stabilizovaly a postupně i zlepšují životní prostředí. V chudých zemích naopak dochází k radikálnímu zhoršování, protože vlády nemají dostatečné finanční prostředky na ekologické aktivity.

Jedním z nejvážnějších problému je nedostatek pitné vody, které stále ubývá. Stejně tak ubývá zemědělské půdy, jež je ničena nevhodnými zemědělskými praktikami; kvůli jejímu dalšímu získávání dochází k odlesňování, zejména v tropických oblastech.

V důsledku negativních změn životního prostředí a vysoké spotřeby surovin a enrgie dochází k vyhynutí některých živočišných a rostlinných druhů(např. některé druhy ryb byly vyloveny až na svůj biologický limit).

Ve světě roste množství odpadů, domácích i průmyslových, za posledních dvacet let se jejich produkce ztrojnásobila.

Velké nebezpečí pro stabilitu světového klimatu představují emise skleníkových plynů (CO2), změny klimatu mají za následek negativní meteorologické jevy, např. teplotní anomálie, hurikány, povodně apod. Stále se ztenčuje ozónová vrstva. Přestože využití látek, které ozón ničí, již bylo zakázáno, stále ještě přetrvávají v ovzduší. Zlepšení ochrany životního prostředí je možné dosáhnout jedině společným úsilím všech států, ekologické škody totiž přesahují hranice jednotlivých států. Ekologické problémy lze řešit dvěma způsoby: snížením produkce nebo zavedením ekologických provozů; obě řešení jsou pro hospodářský růst nevyhovující, první řešení téměř vůbec nepřipadá v úvahu, zatímco druhé značně prodražuje produkci. Lidstvo se ale bude muset už v nejbližší budoucnosti pro jedno řešení rozhodnout.

Lidská práva, mezilidské vztahy – ve světě hrozí mnoho lokálních konfliktů, které by v krajním případě mohly přerůst až v tzv. globální válku. Do těchto problémů často zasahuje OSN, v některých případech ale zasáhnout nedokázala, což vyvolává kritiku a snahy o reformu.

Velké nebezpečí je spojeno také s rozšířením zbraní, zvyšuje se počet jaderných mocností (zemí, které mají jaderné zbraně, např. Indie, Pákistán). Stále se ještě nepodařilo zastavit šření terorismu, islámského fundamentalismu a rasismu. Téměř třetina obyvatel světa žije v zemích s autoritativní vládou, která porušuje lidská práva.

Cílem islámských radikálů, ke kterým patří také teroristé, je vytvoření teokratických náboženských islámských států, ve kterých by vládlo islámské duchovenstvo (imámové) a vše by se řídilo islámským právem šaría, jež je známé krutými tělesnými tresty a ponižováním žen.

Hrozba mezinárodního terorismu je nejčastěji spojována s radikálními stoupenci islámu. Ti obviňují západní státy z hospodářského vykořisťování islámských států, ze šíření ateismu, úpadkové morálky a především z podpory Izraele. Svoji činnost chápou jako boj proti „nevěřícím“, za které považují i křesťany.







Spravedlivý obchod - Fair Trade je obchodní partnerství, jehož cílem je přímá a účinná podpora znevýhodněných výrobců z rozvojových zemí. Toho se snaží docílit především poskytováním "férových" obchodních podmínek pro zapojené výrobce, důrazem na dodržování základních norem pracovního práva a ochrany životního prostředí a zvyšováním informovanosti spotřebitelů o situaci malých zemědělců a řemeslníků v rozvojových zemích.

Fair Trade tak poskytuje konkrétním lidem v rozvojových zemích šanci vymanit se z bludného kruhu bídy vlastními silami a žít důstojný život.

Fair Trade současně dává nám, spotřebitelům, jedinečnou možnost snadno a účinně podpořit jiný ekonomický model, dát hlas jinému způsobu obchodování a výroby a v neposlední řadě získat velmi kvalitní výrobky za odpovídající cenu.

Cíle a zásady Fair Trade

Fair Trade je alternativní přístup ke konvenčnímu mezinárodnímu obchodu, který klade důraz na sociální a ekologický rozměr výroby a obchodu. Je to obchodní partnerství, jehož cílem je udržitelný rozvoj pro znevýhodněné výrobce převážně ze zemí "globálního Jihu" - Afriky, Latinské Ameriky a jižní a jihovýchodní Asie. Tohoto cíle se snaží docílit především poskytováním férových obchodních podmínek pro zapojené výrobce a informováním spotřebitelů o situaci výrobců a jejich zaměstnanců v rozvojových zemích.

Fair Trade hnutí si klade 6 cílů:

1. Zlepšit životní podmínky znevýhodněných výrobců zlepšením jejich přístupu na trh, posílením organizací výrobců, poskytnutím spravedlivých cen za výrobky a zajištěním kontinuity obchodních vztahů.

2. Rozvíjet příležitosti pro znevýhodněné výrobce, zvláště ženy a domorodé obyvatele, a chránit děti před zneužíváním v procesu výroby.

3. Zvyšovat informovanost spotřebitelů o negativním vlivu mezinárodního obchodu na výrobce tak, aby svou kupní sílu mohli využívat pozitivním způsobem.

4. Dávat příklad obchodního partnerství skrze vzájemný dialog, respekt a transparentnost.

5. Přispívat ke kampaním za změnu pravidel konvenčního mezinárodního obchodu.

6. Chránit lidská práva podporou rozvoje sociální spravedlnosti, environmentálně přijatelného chování a ekonomického zabezpečení







Zpracovala: Alžběta Hlůšková, 4. ročník

Informační zdroje:

  • Odmaturuj ze společenských věd,

Didaktis, Brno, 2004

  • Mezinárodní organizace,

Hynek Baňouch, Martin Fedorko, Masarykova univerzita v Brně-politologický ústav Brno, 2001

www.fairtradefederation.org










 







 












 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

super

(45, 6. 6. 2012 20:55)

super

zneužívání Ruskem

(dakota015, 31. 7. 2017 15:18)

Tato organizace je využívaná/zneužívaná/ ruskou tajnou službou pro stíhání nepohodlných lidí mimo hranice Ruska.