Jdi na obsah Jdi na menu
 


9.Evropská unie

28. 2. 2008

Evropská Unie


Pro-integrační vlivy:

Cílem evropské integrace po druhé světové válce bylo dopomoci k mírovému soužití evropských států a zajištění hospodářské prosperity. Původní ekonomická integrace překonala pomyslnou čáru a v průběhu času přerostla v nezadržitelný politický proces.

  1. Ideologické vlivy

Snahám o politické sjednocení Evropy situace v meziválečné době ani po druhé světové válce nebyla nakloněna. Vytvoření federalizované Evropy předpokládal ovšem již Churchillův plán z roku 1943.  
Téma Spojených států evropských se v projevu britského politika
Winstona Churchilla objevilo znovu dne 19. září 1946 ve švýcarském Curychu. Na hlubší politické projekty však bylo stále brzy, převládla proto integrace v hospodářské oblasti.

  1. Ekonomické vlivy

V souvislosti s realizací tzv. Marshallova plánu (1947) pro hospodářskou obnovu válkou zničené Evropy ze strany USA se objevil názor, že spíše než celková integrace politická, ke které mnoho vlád přistupovalo se zjevnou neochotou, by se schůdnější mohla stát cesta postupných kroků, zejména v hospodářské oblasti.

Cílem Marschallova plánu bylo vybudování jednotné Evropy - vždyť také pomoc byla směřována pro celou Evropu. V realitě však mířila proti jedné doktríně, komunismu, a Marschallův plán se stal v důsledku odmítnutí některými zeměmi dělítkem na mapě Evropy. Jednotná (západní) Evropa tak vytvořila hráz a předsunutou obranu proti Sovětskému svazu a ideologická hrozba komunismu se stala jedním z hlavních motorů integračního procesu.


3) Politické vlivy
 
V rámci integračního vývoje došlo k usmíření a hlubší spolupráci dvou tradičních rivalů: Francie a Německa. Cílem ekonomické integrace byla kontrola zbrojního průmyslu Německa, čehož bylo dosaženo složitým systémem integračních smluv. Spolupráce zemí tak nahradila původní mocenské soupeření, což významně pomohlo stabilitě Evropy.

1951-1957: ESUO - EHS - Euratom

Schumanova deklarace a Pařížská smlouva

Dne 9. května 1950 vydala francouzská vláda prohlášení  pojmenované podle tehdejšího francouzského ministra zahraničí Schumanova deklarace. Obsahem byl návrh na vytvoření organizace, jež by místo jednotlivých členských států koordinovala a dohlížela na uhelný a ocelářský průmysl. Prvními zeměmi zúčastněnými v tomto projektu měly být Francie a Německo jako dva státy, jejichž často nedobré vztahy byly po celá staletí nebezpečím pro stabilitu celého kontinentu. Tato výzva se setkala s kladnou odezvou a v roce 1951 byla podepsána Belgií, Francií, Itálií, Lucemburskem, Nizozemskem a Spolkovou republikou Německo Pařížská dohoda zakládající Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), nazývána též Montánní unie. 

Hlavní cíle ESUO:

  • přispívat k ekonomickému rozvoji, růstu zaměstnanosti a životní úrovně členských států a racionalizaci výroby

  • to vše skrze společný trh, kde by neplatila žádná diskriminační omezení jednotlivých států

  • kontrola průmyslových odvětví (zejména německých), která byla v té době nejvýznamnějším sektorem pro válečné hospodářství

Římské smlouvy

Země Beneluxu dne 20. května 1955 předložily ostatním členům ESUO memorandum s návrhy na další rozvoj integrace zaměřený do hospodářské oblasti. Messinská jednání šesti ministrů zahraničí členských států ESUO na počátku června 1955 doporučila na základě tohoto návrhu vytvořit výbor vládních zástupců k vypracování návrhů na další postup. Výsledky jednání výboru byly shrnuty do tzv. Spaakovy zprávy, jež byla schválena na benátském setkání 29.5.1956. Tam bylo zároveň rozhodnuto zahájit mezivládní jednání, jež nakonec vyústila v přijetí dvou tzv. Římských smluv, zakládajících Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství atomové energie (Euratom). Obě smlouvy byly podepsány 25. března 1957 a v platnost vstoupily 1. ledna 1958.

Základním úkolem EHS bylo podporovat vytvoření společného trhu a přispívat k rozvoji ekonomického života a stálému hospodářskému růstu. Euratom se stal platformou pro jadernou energetiku, podporu atomového výzkumu, zvýšení bezpečnosti jaderných zařízení a především nadnárodní kontrolu zacházení se štěpným materiálem v souvislosti s podporou mírového využívání atomové energie.

Vzhledem ke shodné členské základně všech tří společenství, jakož i v podstatě obdobnému základnímu účelu - společný trh a vzájemná spolupráce na nadnárodní úrovni, začala být tři formálně samostatná společenství vnímána jako určitý vzájemně se doplňující celek, pro který se vžil výraz Evropská společenství.

1967-1979: Prohloubení a rozšíření

 Celní unie

V polovině roku 1968 země Společenství odstranily vnitřní cla na dovážené zboží a poprvé tak mezi sebou umožnily volný přeshraniční obchod. Na zboží dovážené ze třetích zemí se od této doby ukládají jednotná cla.

První rozšíření 

K 1. lednu 1973 se poprvé v evropské historii zvýšil počet členů Společenství. Vstoupilo Dánsko, Irsko a Spojené království. Počet členů se tak zvýšil na devět.

Evropský regionální rozvojový fond (ERDF)

V souvislosti s přístupem nových členských zemí a také jako projev solidarity je v roce 1974 zřízen Evropský regionální rozvojový fond. Jeho účelem jsou převody peněz z bohatých na chudé regiony ke zlepšení cest a komunikací, podpoře investic a vytvoření pracovních míst. Podporuje také rozvoj malého a středního podnikání, investice do životního prostředí, výchovy a zdraví, výzkumu a vývoje a dalších oblastí. V současnosti se řadí mezi nejvýznamnější strukturální fondy.

Evropská rada

Na základě Pařížské deklarace přijaté v roce 1974 vznikla nová instituce nazvaná Evropská rada. Společenství v ní získalo orgán, ve kterém se dodnes na nejvyšší úrovni setkávají jednotlivé politické reprezentace členských států. Do primárního práva byla Evropská rada zanesena až s Jednotným evropským aktem (1986).

1979-1989: Období změn

Volby do Evropského parlamentu 

Ve dnech 7.   - 10. června 1979 obyvatelé členských států mohli poprvé přímo ovlivnit chod Společenství, a to prostřednictvím přímých voleb do Evropského parlamentu. Volby se opakují každých pět let.

Vstup Řecka do ES

V roce 1981 bylo odstartováno takzvané jižní rozšíření, které započalo 1.1.1981 přijetím desátého členského státu Řecka a vyvrcholilo v roce 1986 vstupem Španělska a Portugalska.



Jednotný evropský akt

V roce 1986 byla s přijetím Jednotného evropského aktu realizována první z významných reforem společných smluv. Jednotný evropský akt také vytvořil formální základ pro Evropskou politickou spolupráci (EPS), která vedla k vytyčení Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP) v rámci Evropské unie. Byly posíleny pravomoci Společenství v oblasti strukturální politiky, výzkumu a technického rozvoje, ekologické politiky a zvýšil se význam spolupráce v hospodářské a měnové politice.

Erasmus

15. června 1987 startuje program Erasmus, jenž podporuje mobilitu studentů a pedagogů a projekty mezinárodní spolupráce mezi univerzitami napříč Evropou. V současné je do tohoto programu zapojeno až 90 % evropských institucí vysokoškolského vzdělávání.

1989-1992: Cesta k Evropské unii (EU)



Maastrichtská smlouva (1992/3)

V prosinci 1990 byly v Římě zahájeny dvě mezivládní konference, jejichž cílem bylo podstatně revidovat dosavadní zakládací smlouvy. Hlavním úkolem první konference bylo vytvoření smluvního rámce pro vytvoření hospodářské a měnové unie členských zemí Společenství, která se stala jedním z nejvýznamnějších integračních projektů vůbec.  

Druhá konference věnovala vytvoření rámce pro užší politickou spolupráci v oblasti zahraniční politiky, justice a vnitřní bezpečnosti.  

Smlouva o Evropské unii vstupuje v platnost dne 1.11.1993.


Evropský hospodářský prostor 

  V říjnu 1991 bylo dohodnuto vytvoření Evropského hospodářského prostoru (EHP) - zóny volného obchodu pro země Evropských společenství se zeměmi ESVO (Evropské sdružení volného obchodu). Smlouva byla následně podepsána dne 2. května 1992 v portugalském Portu. Vytvoření EHP předcházelo formálnímu okamžiku dobudování jednotného vnitřního trhu, který byl stanoven na konec prosince 1992.

 

Od 1. ledna 1993 tak byly, až na určité výjimky, naplněny čtyři základní ekonomické svobody:

 

1.   volný pohyb zboží mezi členskými státy bez jakýchkoli překážek

2.   volný pohyb osob mezi členskými zeměmi s právem usadit se, pracovat a žít v kterékoli zemi ES

3.   volný pohyb kapitálu mezi členskými zeměmi bez jakýchkoli omezení a překážek

4.   volný prostor pro poskytování služeb po celém území ES

Rozšíření Unie - čtvrtá vlna 

  Čtvrté rozšíření se uskutečnilo k 1. lednu 1995, kdy se členy EU staly Finsko, Rakousko a Švédsko. Referendum o přístupu Norska z listopadu 1994 skončilo opět s negativním výsledkem a Norské království se členem EU nestalo.

Zasedání Evropské rady v prosinci 1997 v Lucemburku, která rozhodla o zahájení jednání o členství s ČR, Polskem, Maďarskem, Slovinskem, Estonskem a Kyprem.  

Euro 

Dne 1. ledna 1999 byla na světové trhy uvedena jednotná měna euro. Euro zpočátku fungovalo pouze v neviditelné formě bankovních účtů a bezhotovostních převodů. První bankovky a mince byly dány do oběhu na počátku roku 2002 a od července téhož roku úplně nahradily bankovky a mince národních měn všech členských zemí Unie kromě Dánska, Švédska, Velké Británie (Řecko se k společné měně připojilo později). Švédové hlasovali o euru znovu v září 2003 a s velkou převahou euro opět odmítli. 

Rozšíření Unie - pátá vlna

  Největší vlna rozšíření přišla v roce 2004, kdy se Evropská unie rozrostla o deset nových členů: Českou republiku, Slovensko, Maďarsko, Polsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Maltu, Slovinsko a Kypr. Počet obyvatel v Unii tak vrostl o více než 100 miliónů.
V dubnu 2005 dal Parlament souhlas
Rumunsku a Bulharsku k vstupu do EU. Tyto země vstoupily do Evropské unie k 1.1.2007.

V roce 2005 začala vyjednávání s Chorvatskem a Tureckem

29. října 2004 V Římě je přijata Evropská ústava (kterou musí ratifikovat členské státy). Španělsko schválilo v únoru 2005 Evropskou ústavu jako první členský stát EU. Proti se naopak postavili 29. května francouzští voliči, stejně jako o pár dní později Nizozemci.  

Tři pilíře

V současnosti je rozdělení do třech pilířů následující:

Politika Evropské unie – "Tři pilíře"



I. Evropské
společenství


II. Společná zahraniční
a bezpečnostní politika


III. Policejní a justiční
spolupráce




 Zahraniční politika:

 Bezpečnostní politika:




 

Instituce Evropské Unie

Hlavní roli v institucionální struktuře Evropské unie hraje trojúhelník tvořený Evropskou komisí, Radou EU a Evropským parlamentem doplněný další významnou institucí, Evropským soudním dvorem. V rozdělení zodpovědností ve věci unijního práva platí, že Komise navrhuje, Evropský parlament doporučuje, Rada Evropské unie rozhoduje a Evropský soudní dvůr řeší spory.

V roce 1974 byla ustavena Evropská rada, která je dnes vrcholným politickým orgánem určujícím strategii dalšího vývoje Unie a jakýmsi neformálním arbitrem případných institucionálních sporů

Evropská rada

Je hlavním politickým orgánem EU, který stojí na vrcholu právního systému Evropské unie. Vznikla na počátku 70. let z pravidelných schůzek nejvyšších představitelů členských zemí. Jejím hlavním úkolem je poskytování všeobecných impulsů pro sociální, ekonomické a politické vedení ve všech oblastech aktivit EU, a to jak na úrovni unie, tak na úrovni národních států.

Evropská rada je přímo zodpovědná za oblast dvou pilířů EU:

Navrhuje opatření týkající se těchto oblastí, avšak její deklarace a směrnice nejsou pro členské státy nikterak právně závazné. Evropská rada se tedy nepodílí na právně zakotvených rozhodovacích mechanismech, její pokyny jsou z hlediska unijního práva legalizována až potvrzením Rady EU. Přijímá politická rozhodnutí o prioritách budoucího vývoje, z jejího jednání vycházejí podněty pro další rozvoj integračního procesu.

Dnes se ER schází nejméně čtyřikrát ročně, eventuelně pak i na tzv. mimořádných zasedáních, která jsou organizována dle potřeby. Minimálně dvakrát ročně se setkává v Bruselu, případné další schůzky se pak konají v zemi, která právě předsedá Radě EU.

Zasedání Evropské rady se účastní hlavy jednotlivých členských států, respektive ministerští předsedové členských zemí a většinou také ministři zahraničních věcí. V průběhu jednání Evropské rady je jako plnoprávný člen přítomen rovněž předseda Evropské komise i její členové. Na setkání Evropské rady jsou prezentovány národní zájmy členských států EU, přičemž hlavním úkolem je hledání konsensu a společného stanoviska všech zúčastněných aktérů. Jednání se řídí mezivládním principem, který zaručuje rovnost a suverenitu všech členských zemí.

Evropskou radu jakožto politický orgán Evropské unie nelze zaměňovat s Radou EU (Radou ministrů), která je legislativním a výkonným orgánem Evropské unie, ani s Radou Evropy, která je nezávislou mezinárodní organizací.

Rada EU (také Rada ministrů nebo zkráceně Rada)

Je nestálým orgánem, zastupujícím především zájmy členských států EU, tzn. funguje na mezivládním principu. Hlavním sídlem Rady EU při formálních jednáních je Brusel. V dubnu, červnu a říjnu se zástupci členských států schází v Lucemburku. Neformální jednání Rady probíhají v předsednickém státu. Jejími hlavními úkoly jsou:

  • koordinace hospodářské politiky členských států

  • rozhodovací pravomoci

  • pravomoc svěřit Evropské komisi provádění Radou přijatých a vydaných aktů

Má obecnou legislativní pravomoc ve všech oblastech, které nemá ve své kompetenci Komise. Na návrh Komise přijímá právní předpisy (nařízení, směrnice, rozhodnutí ..). Tato rozhodnutí číní v určitých případech společně s Evropským parlamentem.

V oblasti 2. a 3. pilíře (společná bezpečnostní a zahraniční politika, a policejní a justiční spolupráce v trestních věcech) má Rada rovněž rozhodující pravomoci. Připravuje státům doporučení, provádí úkoly stanovené Evropskou Radou. Pověřuje Komisi uzavíráním dohod se třetími státy.

Každá členská země je v Radě zastoupena na ministerské úrovni. formálně existuje jedna Rada, vzhledem k různým agendám, které Rada projednává, existuje v jejím rámci několik formací.


Nejvýznamnější je tzv. Rada pro všeobecné záležitosti (General Council), která je složená z ministrů zahraničních věcí, popř. z ministrů pro evropské záležitosti. Schází se každý měsíc a rozhoduje i o záležitostech Společné bezpečnostní a zahraniční politiky.

Důležitou formací je i tzv. ECOFIN - Rada složená z ministrů financí.

Další formace Rady se uskupují následovně dle projednávané agendy v oblasti: zemědělství a rybolovu, průmyslu a obchodu, zdravotnictví, školství, životního prostředí, justice a vnitra, dopravy.

Pokud se projednává agenda, která spadá pod více ministerstev, schází se tzv. JUMBO Rada.



Evropská komise

Je výkonným orgánem a klíčovou institucí v centru rozhodovacího procesu Evropské unie (EU). Symbolizuje nadnárodní rozměr evropské integrace. Sídlí v Bruselu. Nová komise je jmenována každých pět let, a to v termínu do šesti měsíců po volbách do Evropského parlamentu. Komisaře si volí vláda, předsedu volí vlády. Základními pracovními jazyky Komise jsou angličtina, francouzština a němčina.

Evropská komise hraje důležitou roli v několika oblastech a často bývá připodobňována k evropské vládě či k motoru evropské integrace. Podílí se na řízení, výkonu a implementaci politik Unie (například regionální politiky) a spravuje rozpočet. Její zákonodárná role spočívá v navrhování legislativy Evropskému parlamentu a Radě EU. V oblasti druhého pilíře (společná zahraniční a bezpečnostní politika) a třetího pilíře (právo a justice) sdílí Komise pravomoc legislativní iniciativy společně s členskými státy. Komise prosazuje evropské právo a dohlíží na jeho dodržování, reprezentuje Unii na mezinárodní úrovni a sjednává smlouvy s třetími zeměmi.

Evropský parlament

Je jednou ze tří zakládajících institucí Evropské unie. Zájmy zhruba 496 miliónů občanů z 27 členských zemí Evropské unie hájí celkem 785 volených zástupců - poslanců Evropského parlamentu (Českou Republiku zastupuje 24 osob).

Parlamentní shromáždění existuje od samého začátku evropského integračního procesu, ale jeho význam začal narůstat až po prvních přímých volbách, které se konaly v roce 1979. Přímá volba dala Evropskému parlamentu potřebnou politickou legitimitu a původně poradní shromáždění postupně získávalo stále větší vliv. Maastrichtská a Amsterodamská smlouva jej pak v devadesátých letech přeměnily na zákonodárný orgán, který na úrovni Společenství vykonává pravomoci podobné těm, kterými disponují národní parlamenty členských zemí (ačkoli se o zákonodárnou pravomoc musí dělit s Radou).

Evropský parlament je jedinou institucí, která je volena v přímých volbách všemi občany Unie, a to na pětileté funkční období.

Evropský parlament má tři pracoviště. Oficiální sídlo se nachází ve Štrasburku, kde se "europoslanci" scházejí jeden týden v měsíci na plenárním zasedání. Mezi plenárními zasedáními se poslanci scházejí také ve dvaceti stálých výborech v Bruselu. Do klubů se poslanci sdružují nikoli na bázi národní, ale podle politické příslušnosti. V současné době v EP působí sedm frakcí a skupina nezařazených. Sídlo předsednictva Evropského parlamentu a generální sekretariát nalezneme v Lucemburku.

Evropský parlament má tři základní pravomoci - legislativní, rozpočtovou a kontrolní. Schvaluje složení Evropské komise a má právo kontrolovat její činnost, podílí se na tvorbě zákonů, vyslovuje souhlas s mezinárodními smlouvami a přijímáním nových členských států. Má také značné pravomoci v oblasti společného rozpočtu EU.

Politické frakce :



V Parlamentu je zastoupeno kolem sta politických stran, které představují důležité politické proudy současné Evropy.

Frakce Evropské lidové strany (křesťanští demokraté) a evropských demokratů je s 264 členy v Evropském parlamentu početně a také politicky nejsilnější. Další frakce: Evropští socialisté (PES), Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE), Unie pro Evropu národů (UEN), Zelení/Evropská svobodná aliance (Greens/EFA), Konfederace Evropské sjednocené levice a Severské zelené levice, Nezávislost/demokracie (ID). Parlament podporuje rovné zastoupení pohlaví. Zastoupení žen v Evropském parlamentu se neustále zvyšuje, nyní je v Parlamentu 1/3 poslankyň.

Evropský soudní důr

Je vrcholným orgánem, bdícím nad dodržováním práva uvnitř Evropské unie. Sídlí v Lucemburku. Soudní dvůr nese odpovědnost za jednotnost výkladu a aplikace práva ES, kontroluje legitimitu rozhodování Rady a Evropské komise (včetně jejich případné nečinnosti), rozhoduje o podáních a dotazech z oblasti práva ES, které vznášejí soudy členských států. Nemá však žádnou pravomoc nad aplikací a interpretací vnitrostátního práva členských států s výjimkou případů, kdy se toto dostane do konfliktu s právem ES. V takové situaci rozhoduje jako kompetenčně nejvyšší instituce a proti jeho rozhodnutí není odvolání. K Soudnímu dvoru se může obrátit každý členský stát, který se domnívá, že jiný členský stát porušil komunitární právo. Podání vůči některému členskému státu může v takovém případě učinit také Komise. ESD může rozhodovat i o podáních od fyzických i právnických osob, které se dovolávají spravedlnosti kvůli rozhodnutím, jež proti nim byla učiněna z titulu komunitárního práva.

Evropský soudní dvůr se skládá z 27 soudců (jeden za každý členský stát) a 8 generálních advokátů, kteří jsou jmenováni společnou dohodou vlád členských států na dobu 6 let. Volba se koná jednou za 3 roky, kdy je jmenována polovina soudců. Soudci volí ze svého středu předsedu ESD, jehož funkční období trvá tři roky. Svoji funkci mohou všichni soudci zastávat opakovaně.

Soud zasedá v několika formacích. V plném počtu na plenárním zasedání, což se děje pouze ve výjimečných případech, které jsou jasně definované v zakádajících Smlouvách, či při obzvláště důležitých kauzách. Na žádost členského státu nebo instituce EU, popřípadě ve složitých případech se schází velký senát o 11 soudcích. Všechny ostatní případy obvykle řeší menší senát složených ze 3 či 5 soudců.


Evropská centrální banka


Byla založena společně s Evropským systémem centrálních bank (ESCB). Od 1. ledna 1999 odpovídá za provádění měnové politiky v eurozóně, tedy mezi zeměmi, které zavedly euro. Sídlí ve Frankfurtu nad Mohanem. Je integrována do institucionální struktury EU, ale je nezávislá jak na orgánech či institucích EU, tak na vládách členských států nebo jiných subjektech.

Prvořadým cílem ECB je udržovat cenovou stabilitu a ochraňovat tak hodnotu eura. Evropská centrální banka, má výlučné právo povolovat vydávání bankovek v eurozóně. Má také právo být konzultována orgány Společenství při přijímání komunitárních právních aktů a také legislativními orgány členských států. ECB dbá na sjednocování podmínek bankovního dohledu v členských státech EU.

Hlavními orgány ECB  jsou:

Výkonná rada se skládá z prezidenta ECB, viceprezidenta a čtyř dalších členů. Jmenují je členové vlád členských států. Jejich funkční období je osmileté bez možnosti opakování. Rada guvernérů je hlavním rozhodovacím orgánem ECB. Skládá z prezidenta a viceprezidenta ECB a guvernérů centrálních bank států EU. Má výhradní právo povolovat vydávání bankovek v EU. Generální rada byla zřízena dodatečně jako třetí rozhodovací orgán ECB. Je složena z prezidenta a viceprezidenta ECB a z guvernérů národních centrálních bank všech členských států EU.
Generální radu lze považovat za rozhodovací orgán vytvořený na přechodnou dobu. Plní úkoly převzaté od Evropského měnového institutu. Jakmile všechny členské státy EU zavedou euro, bude Generální rada rozpuštěna.
Prezident ECB provádí měnovou politiku v souladu s instrukcemi a rozhodnutími Generální rady. Připravuje zasedání Generální rady a předsedá Radě guvernérů, Výkonné radě i Generální radě ECB.

Evropský systém centrálních bank je stejně jako ECB trvalou institucí, jež vznikla v závěrečné etapě měnové unie. Skládá se z Evropské centrální banky a z centrálních bank všech členských států Evropské unie. Na rozdíl od ECB a národních centrálních bank nemá ESCB právní subjektivitu. Rozhodovacími orgány jsou Rada guvernérů a Výkonná rada s působností pro Eurosystém. Celý systém ESCB koordinuje Generální rada. Prvořadým úkolem ESCB je udržovat cenovou stabilitu (úkoly ESCB se vztahují pouze na země, které zavedly euro jako svou měnu).

Evropská investiční banka

Byla založena Římskými smlouvami v roce 1958 za účelem střednědobého a dlouhodobého spolufinancování kapitálových investic, které by napomáhaly vyváženému rozvoji Evropských společenství. Je autonomním orgánem v rámci struktury EU. Sídlí v Lucemburku. Na neziskové bázi poskytuje nebo garantuje úvěry především v oblasti průmyslu, infrastruktury, telekomunikací, ochrany životního prostředí a energetiky. Přestože základní kapitál EIB poskytly členské státy, získává nyní EIB většinu svých zdrojů na mezinárodních kapitálových trzích za komerční úrokovou sazbu. Její finanční prostředky neplynou z rozpočtu EU.

Základní úkoly:

  • pomoc méně rozvinutým oblastem

  • rozvoj dopravních, telekomunikačních a energetických sítí

  • ochrana životního prostředí a kvality života, podpora městského rozvoje a ochrana architektonického dědictví EU

  • rozvoj konkurenceschopnosti průmyslu a jeho integrace na evropské úrovni

  • podpora malého a středního podnikání

  • energetická politika - cílem je zajištění udržitelné, konkurenceschopné a bezpečné energie

Většina projektů je bankou financována do výše 50 % jejich nákladů.

Nejvyšším orgánem je Rada guvernérů, složená z ministrů (zpravidla financí) členských zemí. Rada guvernérů stanovuje všeobecné direktivy úvěrové politiky, schvaluje účetní rozvahu a výroční zprávu EIB, jmenuje členy Správní rady, Řídícího výboru a Kontrolního výboru.

Evropský investiční fond pomáhá s rozšiřováním transevropských infrastruktur a poskytuje záruky na půjčky malým a středním podnikům.

Evropský ombudsman - veřejný ochránce práv

Sídlo veřejného ochránce práv je ve Štrasburku, v budově Evropského parlamentu. Veřejný ochránce práv je jmenován Evropským parlamentem na funkční období 5 let s možností opakovaného jmenování. Náplní práce ombudsmana je vyšetřování stížností, týkajících se špatných postupů institucí a orgánů EU.

Jeho úkolem je právně pomoci občanům, kteří jsou přesvědčeni, že se na nich instituce a orgány EU dopustily příkoří, neboť se jim z jejich strany nedostalo vhodného administrativního zacházení. Podat stížnost k ombudsmanovi mohou občané všech členských států EU, dále osoby, které mají v některé z těchto zemí povolení k pobytu a také firmy, sdružení nebo jiné právnické osoby se sídlem v EU. Musí tak učinit v časové lhůtě maximálně dvou let od skutečnosti, na které je daná stížnost založena.

Evropský ombudsman řeší stížnosti na:

  • neprůhlednost správního řízení

  • zbytečné časové průtahy správního řízení 

  • neposkytnutí dostatečných informací či odmítnutí jejich podání

  • nedokonalá výběrová řízení a přijímání pracovníků do pracovních vztahů v institucích EU

  • problémy v pracovních vztazích mezi evropskými institucemi a jejími zaměstnanci

  • zneužití pravomoci

  • nečestnost

  • nekalé administrativní praktiky

  • diskriminaci

Evropský hospodářský a sociální výbor

Slouží jako konzultativní orgán pro ostatní instituce EU vybavené rozhodovacími pravomocemi.Sídlí v Bruselu. Parlamentu a Rady monitoruje fungování vnitřního trhu, popřípadě upozorňuje na jeho selhání či nedostatky a doporučuje opatření k nápravě.

EHSV má 344 členů vybraných ze zástupců širokého okruhu občanské společnosti a hospodářské sféry. Tyto představitele nominují členské státy a následně po doporučení Komise je jednomyslně jmenuje Rada EU na obnovitelné funkční období 4 let. Předseda Evropského hospodářského a sociálního výboru je volen z okruhu všech členů EHSV na funkční období dvou let.

Výbor regionů

Reprezentant regionů EU. Jeho vytvoření bylo vedeno snahou respektovat regionální a místní identity v rámci EU a zapojit je do tvorby a realizace politiky EU v různých oblastech. Úkolem tohoto Výboru je hlídat princip subsidiarity a jeho využívání a bránit tak centralizovanému způsobu rozhodování v rámci Unie i jejich členských zemí. Na základě tohoto principu by měly být do tvorby i realizace politiky EU zapojeny nejen centrální, ale především místní a regionální samosprávy, kterých se daná opatření bezprostředně dotýkají. Výbor nemá rozhodovací pravomoc, je to pouze konzultativní orgán pro ostatní rozhodovací a výkonné orgány Unie.

Výbor regionů má 344 členů (a stejný počet náhradníků), kteří jsou na základě nominací členských států jmenováni jednomyslně Radou EU na čtyřleté funkční období.

Evropský účetní dvůr

Sídlem Evropského účetního dvora je Lucemburk. Hlavní pravomocí Účetního dvora je kontrola finančního hospodaření Evropské unie - jak příjmů (cel, dávek, procent z HNP a DPH), tak výdajů (částky určené k zajištění společných politik, komunitárních programů a projektů). Prověřuje účetní doklady všech institucí EU, členských států i dalších subjektů přijímajících  finanční  prostředky EU, které musí mít k dispozici. Účetní dvůr má 27 členů. Ti jsou jmenováni Radou (po konzultaci s Evropským parlamentem) na období 6ti let.

Symboly EU

Evropská vlajka.

Rada Evropy hledala symbol, kterým by se mohla označovat. Po dlouhých diskusích byl přijat současný návrh - kruh dvanácti zlatých hvězd na modrém pozadí. Číslo dvanáct je v mnoha tradicích symbolem dokonalosti. Je to samozřejmě také počet měsíců roku a počet hodin na ciferníku. Kruh je mimo jiné i symbolem jednoty. A tak se zrodila evropská vlajka, která zobrazuje ideál jednoty národů Evropy. Představuje solidaritu a soulad mezi evropskými národy. Rada Evropy pak vyzvala ostatní evropské instituce, aby tuto vlajku také začaly používat. V roce 1983 tuto výzvu přijal Evropský parlament. Nakonec byla vlajka přijata jako oficiální symbol Evropských společenství, dnešní Evropské unie, hlavami států a předsedy vlád v roce 1985. Počet hvězd nemá žádnou souvislost s počtem členských států. Hvězd je dvanáct, protože číslo dvanáct je tradičním symbolem dokonalosti, úplnosti a jednoty.

Evropská hymna

Evropská hymna symbolizuje svobodu, společenství a mír mezi národy a občany členských zemí Evropské unie. Její melodie pochází z Deváté symfonie, kterou v roce 1823 složil Ludvík Van Beethoven.Pro závěrečnou větu Beethoven zhudebnil "Ódu na radost", kterou v roce 1785 napsal Friedrich Schiller. Tato báseň vyjadřuje Schillerovu idealistickou vizi o tom, že dojde ke sbratření celého lidstva - což byla vize, kterou sdílel i Beethoven. Univerzálním jazykem hudby vyjadřuje tato hymna ideály svobody, míru a solidarity, které Evropa představuje. V roce 1985 ji hlavy států a předsedové vlád EU přijali za oficiální hymnu Evropské unie.

Heslo Evropské unie

Jednotná v rozmanitosti je heslem Evropské unie, které se začalo používat kolem roku 2000.

Den Evropy – Schumanův den

9. květen roku 1950 se zapsal do evropských dějin jako počátek sjednocené Evropy. V tento den přednesl tehdejší francouzský ministr zahraničí Robert Schuman mezinárodnímu tisku prohlášení, ve kterém navrhl vytvoření organizace, jež by dohlížela na uhelný a ocelářský průmysl evropských zemí koordinovala jeho aktivity. Právě Schumanova deklarace se stala impulsem k poválečné spolupráci evropských vlád a základním stavebním kamenem pro pozdější vznik Evropské unie. Evropští představitelé rozhodli o zavedení svátku Dne Evropy na Milánském summitu v roce 1985.

Euro – bankovky a mince

Bankovky - Série eurobankovek sestává ze sedmi různých nominálních hodnot: 5 €, 10 €, 20 €, 50 €, 100 €, 200 € a 500 €. Tyto bankovky jsou zákonným platidlem v celé eurozóně. Okna a portály vyobrazené na lícní straně bankovek symbolizují evropského ducha otevřenosti a spolupráce. Dynamiku a harmonii současné Evropy představuje symbol Evropské unie – dvanáct hvězd v kruhu. Mosty na rubové straně symbolizují spojení mezi evropskými národy a mezi Evropou a zbytkem světa.

Mince - Sada euromincí obsahuje mince v osmi různých nominálních hodnotách: 1, 2, 5, 10, 20 a 50 centů a 1 a 2 eura. Všechny mince mají společnou stranu a stranu národní. Na společné straně mincí je buď vyobrazena Evropská unie, nebo celá Evropa. Na lícní straně mincí jsou zobrazeny národní motivy z jednotlivých zemí, které jsou po obvodu orámovány dvanácti hvězdami Evropské unie. Mince všech osmi hodnot z kterékoli země platí ve všech státech eurozóny.

V polovině roku 1998 zahájila činnost Evropská centrální banka, která je řídícím místem pro měnovou politiku zemí eurozóny. Ta také koordinovala práce k zavedení jednotné měny euro včetně přípravy oběživa v nové měně. S ní spolupracují národní centrální banky zemí eurozóny. Evropská centrální banka a národní centrální banky všech 27 zemí Evropské unie tvoří dohromady Evropský systém centrálních bank.Zvláštní vrcholné zasedání Evropské unie v květnu roku 1998 konstatovalo, že pro zavedení jednotné měny euro se kvalifikovalo 11 zemí Evropské unie (Belgie, Finsko, Francie, Itálie, Irsko, Nizozemsko, Lucembursko, Německo, Portugalsko, Rakousko, Španělsko). Od roku 2001 se k těmto zemím přidalo také Řecko Dvanáct z tehdejších 15 členských zemí Euro zavedlo pro bezhotovostní transakce v roce 1999. Jednotná měna euro ve formě bankovek a mincí byla ve dvanácti zemích Evropské unie zavedena k 1.1.2002. Skupina těchto zemí je označována jako oblast eura či eurozóna. Mimo zůstaly tři země EU 15 (Velká Británie, Dánsko a Švédsko), které si ponechaly vlastní národní měny. Aby se zabránilo nadměrnému tlaku na výměnu oběživa na počátku roku 2002, ve všech dvanácti zemích bylo stanoveno maximálně dvouměsíční období souběžné platnosti národních měn a euroměny. Po jeho uplynutí se staly národní bankovky a mince neplatnými. Zatím posledním, třináctým, státem EU, který zavedl euro jako svou národní měnu se stalo Slovinsko. Euro zde bylo zavedeno 1. ledna 2007. Nové členské země se připravují na vstup do eurozóny, jakmile budou splňovat příslušné požadavky.

Členské státy EU

Belgie,Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko,Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Německo, Nizozemsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Spojené království, Španělsko, Švédsko.

 














 

 












 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář