Jdi na obsah Jdi na menu
 


6 PODSTATA ÚSTAVY, JEJÍ TYPY A VÝVOJ ÚSTAVNÍHO SYSTÉMU U NÁS. SYMBOLY ČESKÉ STÁTNOSTI

25. 2. 2008

 
PODSTATA ÚSTAVY, JEJÍ TYPY A VÝVOJ ÚSTAVNÍHO SYSTÉMU U NÁS. SYMBOLY ČESKÉ STÁTNOSTI

 

Osnova:

 

 1, ústavní právo a podstata ústavy

 2, typy ústav

 3, obsah ústavy

 4, ústava české republiky a listina základních práv a svobod

 5, vývoj ústavního systému v České republice

 6, symboly české státnosti

 

 

1, Ústavní právo a podstata ústavy

Ústavní právo tvoří souhrn právních norem upravujících především formy a druhy
států, obsah státní moci, rozdělení a výkon státní moci a základní práva
a povinnosti občanů.

Prameny ústavního práva jsou ústavní zákony.

Ústava, jinak také konstituce, je základním a nejvyšším zákonem státu, jemuž jsou všechny ostatní zákony podřízené. Ústava pak může být změněna pouze ústavními zákony. Žádný zákon tedy nesmí být v rozporu s ústavou, ani s ústavními zákony. Pokud taková situace nastane, řeší tyto rozpory ústavní soud, pouze ve státech s anglosaským právem připadá tato funkce běžným soudům (Amerika a Velká Británie).

Například u nás byl takto ústavním soudem opakovaně zrušen zákon o regulaci nájemného, protože byl v rozporu s ústavou.

Ústavní zákony jsou právní předpisy nejvyšší právní síly, které mají přednost před běžným zákonem i před vyhláškou, nařízením atd. Upravují nejdůležitější otázky právního řádu, základní (ústavní) práva, změny Ústavy a podobně.

Ústavním zákonem je i Ústava a měla by jím být i Listina základních práv a svobod. (Z důvodu nestandardní formy schválení, vyhlášení Listiny a její nestandardní republikace po rozpadu federace od r. 1993 je status Listiny sporný, původní uvozovací zákon i vlastní znění její obsah dokonce Ústavě nadřazuje a Listina sama nebyla označena za přílohu ani součást uvozovacího zákona a nemá vlastní označení právní formy, přestože byla spolu s ústavním zákonem a shodnou procedurou schválena. Ústava ČR však Listinu prohlašuje za součást ústavního pořádku České republiky (čl. 112, odst. 1). Původní uvozovací zákon Listiny byl Ústavou ČR zcela zrušen ustanovením, které zrušilo všechny ústavní zákony, které měnily Ústavu. Původní schválení Listiny tedy platí pouze za předpokladu, že byla Listina samostatným ústavním zákonem, a v takovém případě její status nebyl snížen na prostý zákon, protože nespadá do specifikace „ostatní ústavní zákony“ uvedené v Ústavě ČR. Podle některých však tvoří se svým uvozujícím ústavním zákonem jeden celek a ten nebyl zrušen, ale jeho právní síla byla snížena.)

Ústavní zákony lze měnit nebo rušit pouze ústavním zákonem.Rozlišování prostých a ústavních zákonů je českou zvláštností a je obecně považováno za neobvyklé.

2, Typy ústavy

 

Typy ústavy můžeme rozdělit například podle:

 

  1. možností ústavu změnit

na ústavu flexibilní, kterou lze měnit prostými zákony, a rigidní, u které je změna obtížnější než u jiných právních norem. Nejčastěji je pro odsouhlasení její změny potřeba větší množství hlasů členů zákonodárného sboru, než pro přijetí běžného zákona. Je také možné stanovit, že ústava smí být změněna např. jen jednou za pevně daný počet let, nebo že po změně ústavy dojde k rozpuštění zákonodárného sboru, vypsání nových voleb a změna je platná teprve tehdy, když ji nový zákonodárný sbor schválí. Také je možné vázat platnost změny ústavy na referendum.

  1. podle formy

 

na ústavu psanou, ta je v zemích kontinentální Evropy dnes už takřka samozřejmostí, a nepsanou, tu má například Velká Británie.

 

  1. podle vzniku

 

na ústavu oktrojovanou, vyhlášenou panovníkem nebo někým jiným, v podstatě vnucenou, bez ohledu na lid či jeho zástupce (například ústavy z doby Rakouska-Uherska). Dále revoluční, která je vyhlášena revolucí (například Prozatímní ústava z roku 1918) a fiktivní, formálně existující, ovšem nedodržovanou (například Československá ústava z roku 1948)

 

 

3, Obsah ústavy

Moderní ústavy obsahují zpravidla dvě hlavní části. Jedna část se týká zejména rozdělení a výkonu státní moci ve státě a druhá část stanoví postavení člověka vůči státu (což jsou zejména ústavou daná práva a povinnosti).

  1. základní (ústavní) lidská (občanská) práva
  2. státní formu, politický systém státu (demokratický režim, totalitní režim …)
  3. státní moc a její rozdělení (moc zákonodárná, výkonná a soudní)
  4. státní občanství, státní území, státní symboly,
  5. hlavní město
  6. druh státu (federace, konfederace, jednotný stát…)

4, Ústava české republiky a listina základních práv a svobod

 

Ústava ČR  je tedy základním zákonem České republiky. Obsahuje preambuli (úvodní prohlášení) a 113 článků rozdělených do 8 částí nazvaných hlavy,
které jsou nadepsány:

  1. Základní ustanovení (ČR jako svrchovaný a demokratický právní stát)
  2. Moc zákonodárná (vykonává ji Parlament)
  3. Moc výkonná (nejvyššími orgány výkonné moci  jsou prezident a vláda)
  4. Moc soudní (vykonávají nezávislé soudy)
  5. Nejvyšší kontrolní úřad
  6. Česká národní banka
  7. Územní samospráva
  8. Přechodná a závěrečná ustanovení

 

Úvod ústavy České republiky:

Ústava České republiky

ze dne 16. prosince 1992

ústavní zákon č. 1/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb., 300/2000 Sb., 448/2001 Sb., 395/2001 Sb. a 515/2002 Sb.

Česká národní rada se usnesla na tomto ústavním zákoně

Preambule

My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,
v čase obnovy samostatného českého státu,
věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé,
odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku
v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody
jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů,
kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku,
jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti,
jako součást rodiny evropských a světových demokracií,
odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství,
odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu,
prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky

Nedílnou součástí ústavního pořádku ČR je Listina základních práv
a svobod, která není formálně označena jako ústavní zákon, ale jako k
takové se k ní přistupuje.

Listina základních práv a svobod je součástí ústavního pořádku ČR. Vznikla na podkladě Všeobecné deklarace lidských práv, přijaté a vyhlášené Valným shromážděním OSN v roce 1948. ČR se řadí mezi demokratické právní státy, které nezacházejí se svými občany libovolně, ale respektují přirozená základní lidská práva
a svobody.

Patří sem mimo jiné

  • Právo na život, na osobní svobodu
  • Svobodu pohybu, pobytu, myšlení, svědomí, náboženského vyznání, vědeckého
    bádání a uměl. tvorby.
  • Právo vlastnit a dědit majetek
  • Nepřípustnost cenzury, svoboda projevu a šíření informací, právo
    svobodně se sdružovat,…
  • Právo podílet se na veřejné správě přímo či svobodnou volbou svých
    zástupců,…

Listina zákl. práv a svobod obsahuje také práva hospodářská, sociální
a kulturní, práva národnostních menšin a právo na soudní a jinou právní
ochranu.

Listina obsahuje celkem 44 článků. Většinou jsou v nich jednotlivá
práva formulována stručně; předpokládá se , že podrobnosti stanoví zákony.

 

5, Vývoj ústavního systému v České republice

 

Nejprve stručný přehled:

 

  • Ústavy v dějinách Českých zemí
    • Rakousko-Uhersko
      • Dubnová ústava 1848
      • Březnová ústava 1849
      • Únorová ústava 1861
      • Prosincová ústava 1867
    • Československo
      • Prozatímní ústava 1918
      • Ústava 1920 - Stálá ústava
      • Ústava 1948 - „Ústava 9. května“
      • Ústava 1960 - Socialistická ústava
      • Ústavní zákon o Československé federaci z roku 1968 (jednalo se o radikální změnu předchozí ústavy)
    • Česká republika
      • Ústava České republiky z roku 1993

1.Vývoj v rámci Rakouska a Rakouska-Uherska

Do roku 1848 byla Habsburská monarchie absolutistickou monarchií. První ústavou byla v roce 1848 Dubnová oktrojovaná, též Pillersdorfova ústava, ta však nakonec nevstoupila v platnost. V následujícím roce – 1849 vznikla Březnová oktrojovaná ústava, která byla založena na myšlence jednotného monarchistického státu. Panovník měl spolu s parlamentem zákonodárnou moc a spolu s ministry měl i moc výkonnou. Poprvé se zde také objevil koncept lidských práv. Byly zřízeny nezávislé soudy a Říšský soud jako soud ústavní. Tato ústava byla zrušena 31.prosince 1851 a v podstatě nebyla nikdy realizována. K návratu k parlamentarismu došlo v únoru 1861, kdy byla vydána tzv. Únorová oktrojovaná ústava. Zřízen byl říšský zákonodárný sbor - Poslanecká sněmovna (volena zemskými sněmy) a Panská sněmovna (jmenovaná císařem). Výkonnou moc měl císař.

K důležité ústavní změně došlo v roce 1867, kdy prosazení dualismu. Byla přijata Prosincová ústava, která deklarovala svrchovanost dvou národů v monarchii - Rakousko a Uhersko. Společné zůstaly jen zahraniční politika, finance, obrana a panovník. Byl vytvořen společný zákonodárný sbor - 60 delegátů za Uherský sněm a 60 za Říšskou radu. Ustanovovala 3 nejvyšší orgány – císaře, dvoukomorový senát (panská a poslanecká sněmovna) a vládu odpovídající panovníkovi, nikoliv státu, kterou panovník mohl kdykoliv rozpustit.

Významným se stal také rok 1907 kdy bylo zavedeno všeobecné, tajné, rovné, přímé hlasovací právo. Aktivní od 24 let a pasivní od 30 let. Z hlasování však byly ještě až do roku 1918 vyloučeny ženy.

2.Vývoj v rámci Československa

Československo vzniklo jako svrchovaný a samostatný stát dne 28. října 1918.

V roce 1918 byla přijata Prozatímní ústava, která fungovala po dva roky a v roce 1920 pak byla přijata první Stálá ústava, demokratická ústava platná až do roku 1948. Ústava vytvářela dvoukomorový parlament a parlamentní republiku v čele s prezidentem jako hlavou státu. V této ústavě byla zakotvena dělba moci, která se dělila na moc zákonodárnou, moc vládní a výkonnou (moc výkonnou utvářela vláda a president republiky) a moc soudcovskou. Ústava přispěla k demokratickému rozvoji první československé republiky jako silného, uznávaného a vyspělého mnohonárodnostního státu.

Tato ústava byla výrazně změněna v roce 1945, kdy byly přijaty Benešovy dekrety (znárodňující majetky němců, kolaborantů a zrádců) a Košický vládní program, určující orientaci zahraniční politiky na Sovětský svaz.

V období let 1938 až 1945 nastala ústavní krize, vznikla takzvaná Druhá republika a Slovensko a Podkarpatská Rus získaly ústavním zákonem autonomii. Dále Národní shromáždění schválilo zmocňovací zákon, ústavní zákon „o zmocnení ku zmenám ústavnej listiny a ústavných zákonov republiky Česko-Slovenskej a o mimoriadnej moci nariaďovacej“, který umožňoval prezidentovi vydávat dekrety se silou ústavního zákona a vládě vydávat nařízení se silou zákona. Na nátlak Hitlera souhlasili slovenští politici s vyhlášením samostatnosti. Zákonem o samostatném slovenském státě byl vyhlášen Slovenský štát (později Slovenská republika). Poté byla přijata Ústava Slovenské republiky, jež nahradila ústavu československou.

Po německém nátlaku přistoupil československý prezident Hácha na okupaci zbytku republiky Německem a tak výnosem Hitlera o vytvoření Protektorátu Čechy a Morava přestalo Československo existovat. Zánik Československa však nebyl plnoprávně uznán západními mocnostmi a po vypuknutí druhé světové války se vytvořila ve Francii (později v Londýně) exilová vláda, která vycházela z teze právní kontinuity republiky.

Po opětovném spojení Československa vznikla v roce 1948 druhá ústava  - „Ústava 9. května“. Byla takzvaně asymetrická, zřizovala na území Slovenska orgány, které v Čechách nebyly. Byla přijata po komunistickém převratu a ustanovovala vedoucí postavení komunistické strany a důležitost dělnictvy, rolnictvy a pracující inteligence, také upřednostňovala společné vlastnictví.

V červenci roku 1960 byla přijata třetí ústava – takzvaná Socialistická ústava. Naše země v ní získala nový název – ČSSR – Československá socialistická republika. Byla to ústava symetrická, zrušila slovenské národní orgány a upevnila moc komunistické strany. Uvádí dva typy vlastnictví - kolektivní a společenské.

V roce 1968 došlo k radikální změně ústavy, když byl přijat zákon o federaci. Od 1.ledna 1969 se Československá socialistická republika skládala z České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. Vzniklo federativní shromáždění se dvěma komorami - sněmovnou lidu a sněmovnou národů. Obě tyto komory volili prezidenta (na 5 let) a ten jmenoval federální vládu, která se odpovídala shromáždění. Dále existovaly republikové orgány - Česká národní rada (jmenovala českou vládu) a Slovenská národní rada (jmenovala slovenskou vládu), federální soudy a republikové soudy.

 

Po revoluci v roce 1989 byl z ústavy vypuštěn článek 4 o vedoucím postavení komunistické strany a dělnické třídy a bylo připuštěno soukromé vlastnictví.

 

Federální shromáždění ČSFR schválilo dne 9. ledna 1991 Listinu základních práv a svobod. Základní práva a svobody jsou zde deklarovány jako nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. V souvislosti se vznikem samostatné České republiky v roce pak 1993 přijalo Předsednictvo České národní rady Usnesení o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky. U Listiny základních práv a svobod došlo dosud k jediné změně (Ústavním zákonem č. 162/1998 Sb. kterým byla prodloužena doba zadržení osoby ze 24 na 48 hodin).

3.Vývoj v rámci České republiky

 

Ústavním zákonem o zániku České a Slovenské Federativní Republiky zanikl o půlnoci na Silvestra roku 1992 společný stát Čechů a Slováků, nástupnickými státy se staly Česká republika a Slovenská republika.V prosinci 1992 pak vznikla

4. ústava České republiky. Byla přijata dne 16. prosince 1992 Českou národní radou a byla dosud změněna pětkrát. Nabyla účinnosti dne 1. ledna 1993. Zrušila dřívější Ústavu Československé socialistické republiky z r. 1960, ústavní zákon o československé federaci z r. 1968 a ústavní zákon ČNR z r.1990 o státních symbolech České republiky.

 

 

 

6, Symboly české státnosti

 

Nejprve vysvětlení pojmů symboly státnosti:

 

  • Státnost je podstatou státu, představuje vědomí sounáležitosti občanů a zahrnuje historické tradice státu.

 

  • Státní symboly jsou to předměty, které si stát určil jako oficiální označení. Měly by vycházet z tradic státu, které reprezentují.

 

Státní symboly České republiky patří k nejcennějšímu dědictví země. Znaky, státní barvy a vlajky mají starobylou historii a jsou jedním z prvků tvořících národní hrdost. Podle článku 14 Ústavy České republiky jsou státními symboly České republiky:

  • státní barvy
  • velký a malý státní znak
  • státní vlajka
  • vlajka prezidenta republiky
  • státní pečeť
  • státní hymna

Státní barvami českého soustátí jsou bílá a červená, k nimž se teprve po roce 1918, tedy po vzniku samostatného státu Československo, natrvalo připojila modrá. Zákony České republiky tedy definují jako státní barvy - bílou, červenou a modrou, a to v uvedeném pořadí.

Za národní barvy Čech se považuje
bílá a červená, barvami Moravy je tak zlatá a červená, národními barvami Slezska zlatá a černá.

(Z heraldického pohledu je nejvznešenější barvou
zlatá neboli žlutá. Je to barva Slunce a symbolizuje nejen bohatství, ale také vznešenost. Historickým vývojem se v kombinaci s červenou stala též symbolem svobody a v kombinaci s černou symbolem cti. Stříbrná je z pohledu heraldiky totožná s bílou a symbolizuje nejen čistotu, ale i právo, čest a spravedlnost. Ve spojení s červenou je symbolem odvahy. Červená je pochopitelně nejčastěji barvou krve, je barvou Marsu, tedy barvou boje, odvahy, ale také vlády a síly. Pokud se má vyjádřit heraldicky v černobílé kresbě, kreslí se jako svislé pruhy, tedy „krev tekoucí dolů“. V křesťanském pojetí je to především krev mučedníků, ale i statečných rytířů. Naopak modrá je barvou klidu - barvou klidné vody. Symbolizuje mimo jiné věrnost a moudrost. Heraldici ji v černobílé kresbě znázorňují jako vodorovné pruhy. Poslední běžně užívanou barvou v naší státní symbolice je černá, kterou lze interpretovat různě. Je to barva záhadná, která v nás vzbuzuje pocit tajemství, ale i síly. Bývá barvou země, černá půda je úrodná a do černé země se též vše navrací. V heraldice je také barvou oddanosti a síly.

Zřejmě poprvé se barvy modrá, červená a bílá setkaly v české heraldice dějinnou náhodou již roku 1619. V zimě roku 1619 - 1620 se po povstání českých stavů ujal vlády Fridrich (Bedřich) Falcký. Protože v Čechách vládl jen necelý rok, přezdívá se mu „zimní král“. Pocházel z německého rodu Wittelsbachů, jejichž rodové barvy jsou bílá a modrá. Když začal vydávat pečetě, upravil podobu bílo-červené stužky, k níž byla pečeť připojena, doplněním o svoji rodovou barvu a vznikla tak stužka modro-červeno-bílá. Po jeho pádu roku 1620 modrá barva ze státních symbolů opět na několik století zmizela a až roku 1918 se spolu s červenou a bílou stala státní barvou Československé republiky.)

Velký státní znak je v současné podobě užíván od vzniku samostatné České republiky v roce 1993. Podobu velkého státního znaku tvoří čtvrcený štít, v jehož prvním a čtvrtém červeném poli je stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí. Ve druhém modrém poli je stříbrno-červeně šachovaná orlice se zlatou korunou a zlatou zbrojí. Ve třetím zlatém poli je černá orlice se stříbrným půlměsícem zakončeným jetelovými trojlístky a uprostřed s křížkem, se zlatou korunou a červenou zbrojí.

Jednotlivá pole
symbolizují historická území - Čechy, Moravu a Slezsko - čtvrté pole zdůrazňuje jednotu celé České republiky. Lev má podle heraldických pravidel zlatou zbroj, tedy zlaté pařáty i jazyk, ale zuby jsou malovány bíle (čili z hlediska heraldiky stříbrně). Do roku 1993 byly i lví zuby na státním znaku malovány zlatě - mimo jiné i tím navazuje dnešní Česká republika na dobré tradice státnosti po první světové válce. I tehdy se český lev maloval se stříbrnými zuby.

Kdo a jak je oprávněn
užívat státní znak, stanovuje zákon. Jedná se samozřejmě o nejvyšší představitele státu, ale velký státní znak se objevuje i na českých bankovkách, zobrazuje se na dresech sportovců reprezentujících ČR, na státních úřadech a jinde.

Malý státní znak tvoří červený štít, v němž je vyobrazen stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí. Je to tedy onen lev, který symbolizuje českou státnost již od středověku. Časem se ustálilo užívání zlaté koruny na jeho hlavě, která občas mívá výjimečný tvar - tzv. svatováclavské koruny, která je součástí národního pokladu neboli korunovačních klenotů.

Před rokem 1989, tedy před pádem komunismu, měl i malý státní znak jinou podobu. Na hrudi lva byl tzv. „srdeční štítek“ v podobě slovenského státního znaku.

Je důležité připomenout, že během éry vlády komunistů mezi léty 1948 - 1989 byla zlatá koruna z hlavy lva odstraněna a nahrazena pěticípou rudou hvězdou podle ruského vzoru. Ačkoliv bylo šlechtictví v Československu zrušeno již roku 1918, tak významný prvek a symbol suverenity, jakým je koruna, není možné odstranit. Po pádu komunismu i po rozpadu Česko-slovenské federativní republiky na Českou republiku a Slovenskou republiku se zlatá koruna na hlavu českého lva opět vrátila.

Malý státní znak nese též většina českých mincí.

Vlajka České republiky byla původně jen červenobílá. Tyto barvy jsou obecně barvami středoevropskými - na svých vlajkách je užívá i Polsko a Rakousko, v kombinaci s jinými barvami i Slovenská republika a další země. Modrá barva byla na státní vlajku oficiálně přidána roku 1920 a v této podobě se pro Československo užívala až do roku 1992. Podle platného zákona se „státní vlajka skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi než je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky vlajky k její délce je 2:3.“

Vlajka prezidenta republiky se odlišuje od obecné státní vlajky. Vlajka prezidenta republiky je bílá s okrajem skládajícím se z plaménků střídavě bílých, červených a modrých. Uprostřed bílého pole je velký státní znak. Pod ním je bílý (z hlediska heraldiky stříbrný) nápis PRAVDA VÍTĚZÍ na červené stuze podložené žlutými (zlatými) lipovými ratolestmi. V dřívějších dobách bylo heslo na vlajce psáno latinsky VERITAS VINCIT a navazuje na tradici, podle níž husité v 15. století užívali heslo „Pravda Páně vítězí“.

Současně je prezidentská vlajka zajímavá vyobrazením
lipových ratolestí - lípa byla a je považována za strom Slovanů a jako státní symbol se důsledně zakotvila po rozpadu Rakouska-Uherska. Lípa se stala protikladem německého národního stromu - dubu. V letech 1939 - 1945, tedy během II. světové války a okupace , byly samozřejmě znaky upraveny a rovněž symbol lipových ratolestí byl odstraněn. Po válce se lípa mezi státní symboly vrátila.

Vlajka prezidenta vlaje nad jeho sídlem, tedy Pražským hradem, pouze v době jeho přítomnosti v České republice a prezident jí též označuje své dopravní prostředky.

Státní pečeť je často opomíjeným a přitom velmi důležitým státním symbolem. Tvoří ji velký státní znak podložený lipovými ratolestmi po stranách, kolem něhož je nápis „ČESKÁ REPUBLIKA“. Státní pečeť se užívá zvláště při významných událostech, jako je stvrzení mezinárodních smluv nebo vydání pověřovacích listin diplomatickým zástupcům.

Českou státní hymnou je první sloka písně „Kde domov můj“, pocházející z divadelní hry „Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka“, kterou napsal Josef Kajetán Tyl roku 1834, hudbu ke hře složil Tylův přítel František Škroup.  Píseň Kde domov můj se stala národní hymnou přirozeným vývojem, zpívala se při různých slavnostech k připomenutí českého národa.

 

Kde domov můj?
Fr. Škroup - J.K.Tyl

Kde domov můj?
kde domov můj?
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ,
zemský ráj to na pohled;
a to je ta krásná země,
země česká, domov můj,
země česká, domov můj.

Píseň ze zpěvohry "Fidlovačka", 1834

 

 

Tradiční symboly českého státu, které nejsou zakotveny v ústavě

Do dnešních dob jsou při velmi výjimečných příležitostech, jako např. významné výročí nebo volba prezidenta republiky, zpřístupněny k prohlídce tzv. „české korunovační klenoty“. Je to národní poklad nevyčíslitelné historické hodnoty. Mezi tyto unikátní poklady, které po staletí reprezentují nejvyšší státní moc v Čechách, patří svatováclavská koruna, královské žezlo, královské jablko, korunovační roucho českých králů, zlatý ostatkový kříž a svatováclavský meč. Kromě samotných insignií k nim náležejí i drahocenná pouzdra, v nichž jsou uchovávány. Pro přístup ke korunovačním klenotům je zapotřebí sedmi klíčů, které mají vždy nejvyšší představitelé státu: prezident republiky, předseda Vlády ČR, arcibiskup pražský, předseda Senátu ČR, předseda Poslanecké sněmovny ČR, probošt metropolitní kapituly u Sv. Víta a sedmý klíč má v držení primátor hlavního města Prahy.