21.Sociologie – podstata, úkoly a vývoj
Sociologie – podstata, úkoly a vývoj
Sociologie je věda, která se snaží podat celkový obraz společnosti, její vztahy a jevy, vývoj, strukturu. Usiluje o zformulování obecně platných principů vývoje společnosti a pravidel života sociálních skupin. Usiluje odhalit zákonitosti na jejichž základě se společnost vytvořila a jimiž se řídí. Sociologie jako vědní disciplína vzniká v 19. stol. Za zakladatele se považuje Auguste Comte. Název je odvozen od řeckého societas = společnost a logos = rozum, věda.
Sociologie není vědou ve smyslu přírodních věd, protože předmět sociologického zkoumání a povaha nálezů se liší od předmětu zkoumání a nálezů přírodních věd. Předmětem zkoumání sociologie je tedy společnost a její struktura. Nálezy sociologie mají pouze obecnou platnost,protože společnosti jsou odlišné. Společnosti se lyší svojí kulturou, institucemi, organizací a strukturou. Závěry a nálezy platí tedy pouze ve společnostech, kde byly zkoumány a zformulovány. Tudíž je nelze vztahovat na jiné společnosti a kultury. Povaha nálezů a zjištění sociologie je pouze pravděpodobnostní. To znamená, že něco nastane, ale zárověň to nastat nemusí. Sociologie také úzce souvisí s ostatními disciplínami, např. filozofie, psychologie, historie,ekonomie, politologie.
Předmětem sociologie není člověk jako jedinec, ale člověk jako součást různých socialních skupin, kde se setkává s jinými lidmi. Sociologie jako věda se zabývá skutečnostmi, které každý z nás zná a umí je pojmenovat ( rodina, rasismus, sexuální vztahy, etapy života ). To vše obsahuje věcy, na kterých se shodneme. Mluvíme o zdravém rozumu, kterého užíváme v každodením životě. Sociologie se zabývá stejnými skutečnostmi, které jsou narozdíl od zdravého rozumu založeny na vědeckém zkoumání ( a né předsudků ), přesahují rozsah individuálního aktéra ( = sociologická imaginace – pomáhá pochopit historii a biografii ve společnosti ), jsou nezamýšleným důsledkem jednání (nebyly předpokládány ), kritizují a zpochybňují samozřejmé věci a ukazují tak skutečné příčiny lidského jednání.
Nejznámější vymezení sociologiepochází od Émila Durkheima a Maxe Webera. Durkheim definuje sociologii jako vědu o sociálních faktech, která jsou vůči člověku vnější a působí na něho nátlakem. Jsou to reálné skutečnosti, nezávislé na lidském vědení, které formují vědomí a ovlivňují náš všední život. Jeho vymezení nazýváme sociologickým realismem ( př. móda, jazyk – ovlivňují nás ).
Weber ji definuje jako vědu o sociální jednání, které je zaměřeno na cíl, je orientováno na druhé lidi. Je spjato s aktivitou lidí, kteří svým jednáním vytvářejí postupně společnost. Sociologie se podle něj má zabývat pouze takovým jednáním, jímž se přisuzuje smysl a ohled na druhé. Vymezení Webera nazýváme sociologickým nominalismem ( oblékání, česání – děláme je kvůli někomu ).
V sučasné sociologii se obě tyto vymezení kombinují. Lidé jsou totiž každý den ovlivňováni fakty, avšak svým jednáním udržují fakta v chodu,potvrzují je ale i mění.
Předmět sociologie dnes tvoří dva problémy:
Sociální problém – je to co určitá společnost za problém považuje. Problém proto, že něco nefunguje tak jak by mělo a sociální proto, že postihuje více lidí
Sociologický problém – týká se sociologie jako vědy – proč něco funguje právě určitým způsobem a jaké vztahy ve společnosti to způsobují
Metody sociologického výzkumu
Kvalitativní výzkum – hledají se motivy, které stojí za jednáním lidí a hledají se významy, které lidé přisuzují okolním věcem a událostem. Závěr se více dotýká konkrétní skupiny a nelze je zobecnit na širší populaci. Metody kvalitativního výzkumu jsou: zúčastněné pozorování, analýza osobních dokumentů ( výpověď respondentů ) a nestandardizovaný rozhovor (mezi tazatelem a respondentem).
Kvantitativní výzkum – testování pravdivosti nebo nepravdivosti předem vytvořených hypotéz na velkém vzrku tázaných. Může nám pouze potvrdit nebo vyvrátit už zformulované hypotézy, nic víc nám neřekne. Ale zato to zjišťuje spolehlivě a s platností pro vybranou společnost = není zaměřená do hloubky.
V sociologii se kombinují obě metody, protože každý sociální jev má kvalitativní I kvantitativní stránku. Zjištění se tak doplňují
Dějiny sociologie
1. pol 19. stol.
Sociologie vzniká ve 40. letech 19. stol. v důsledku převratných sociálních a hospodářských změn. Hlavní vliv na její vývoj má Velká francouzská revoluce a průmyslová revoluce v Evropě. Popud ke vzniku měl také přechod od náboženství k vědě.
Jak už sem říkala, za zakladatele považujeme francouzského filozofa Augusta Comteho, který tuto vědu. Původně tento obor nazval sociální fyzikou a dělil jí na dvě části: statiku ( pojednává o společenských ideích, mravech a institucí ) a dynamiku (pojednává o tzv. zákonu tří stádii vývoje společnosti – teologické, metafyzické a pozitivní, které odpovídají vývojovým stádiím světa. Poprvé pojmenovává sociologii jako vědu r. 1839 v díle Kurs pozitivní filozofie. Poznání má být pozitivní, založené na skutečnostech. Má se vzdát hledání absolutna ( metafyzika ). Úkol pozitivní sociologie byl podle Comteho v tom, aby se stala nástrojem praktických změn ve společnosti a aby nastolila harmonické společenské vztahy po nepokojích vyvolaných revolucí. Teorie pozitivismu.
Dalším stádiem vývoje sociologie je evoluční teorie, která vychází z předpokladu, že společnost je obdobou biologického organismus. Představitelem tohoto směru je Herbert Spencer. Jde o tzv. organicismus – vysvětlování společenských jevů biologickými zákonitostmi. Společnost je připodobňována k lidskému organismu, žádná z jeho částí nemůže existovat a fungovat sama, pouze ve vztahu a součinnosti s ostatními.
2. pol. 19. stol.
Sociologismus
Émil Durkheim – říká, že sociologie se studiem sociálnich faktů může přiblížit přírodním vědám. Zaměřil se, spíše než na na ideje, na propracování metodických otázek a principů. Ty zformuloval v analýze dělby práce ( v tradiční a moderní společnosti ), sebevraždě a náboženství. Považujeme ho za průkopníka kvantitativního výzkumu. Přichází s termínem anomie – stav společnosti,kdy přestávají platit jasně formulované normy. Tento termín používá k popisu moderní společnosti.
Marxismus
Karel Marx, Friedrich Engels – v moderním průmyslovém kapitalismu vidí příčinu problémů moderního světa. Upozorňujína rozpory a boje mezi různymi sociálními skupinami. Zpochybňují společnost jako celek, proti celku staví zájmové skupiny, vykořisťování a sociální konflikt.
Max Weber – zaměřil se na sociální jednání. To můžeme vysvětlit tak, že pochopíme jeho smysl. Tzn. že vše je postaveno na smyslu a významu, přiřazující jedinci jednání. Sociologie se má ptát po otázce smysluplnosti jednání, aby porozuměla sociální realitě. Společenské instituce ( demokracie, byrokracie, domáctnost ) chápe jako kategorie sociálního jednání. Jsou sumou jednání individuálních aktérů. Prosazuje kvalitativní metody založeny na numerických šetřeních a interpretaci sociální reality.
20. stol.
funkcionalistický směr
Vysvětluje přetrvávání sociálních institucí z hlediska funkcí jež plní ve společnosti. Představitelé: Talkot Parson, Robert K. Merton.
konfliktuální pířstup
Vysvětluje přetrvávání sociálních institucí z hlediska zájmů určitých skupin, jež mají převahu nad jinými skupinami. Představitelé: Lewis Coser, Ralph Dahrendorf, Randall Collins
interpretativní přístup
Vysvětlujepřetrvání sociálních institucí z hlediska jednání lidí a významů, které těmto institucím přiřazují – George H. Mead, Erving Goffman
Funkcionalistický a konfliktuální přístup se snaží o obecný výklad společnosti. Interpretační přístup předpokládá že každá společnost je specifická, a tudíž ji ani nelze vyjádřitobecně. Zabývá se každodením jednáním lidí v určitých společností, kteří tak takovou společnost postupně vytvářejí.
thanks
(kokokok, 23. 4. 2010 18:07)